René-Antoine de Réaumur

Říkají vám dnes ještě něco stupně Réaumura? Letos je tomu 260 let od úmrtí francouzského polyhistora René-Antoine de Réaumura. Tento fyzik, chemik, metalurg, matematik, právník, zoolog, botanik, fyziolog, paleontolog, meteorolog, technolog etc., člen pařížské (1710) a petrohradské (1737) Akademie věd, vpravdě naplňuje označení „polyhistor“ pro člověka se širokým množstvím znalostí či dovedností ve více oborech lidské činnosti. Jeho přátelé o něm říkali, že je „Plinius 18. století“ (podle římského válečníka a filozofa Plinia staršího, autora rozsáhlé 37 svazkové encyklopedie „Naturalis historia“, která byla pro Evropu hlavním pramenem poznání o přírodě až do období humanismu).

Teploměry jsou dnes asi obecně nejznámějšími fyzikálními přístroji, ale ještě před několika staletími byly zcela neznámé. Teplota se určovala podle tělesných pocitů; při výrobě kovů a keramiky se lidé řídili barvou rozžhavených předmětů nebo roztavením kovů. Historie zařízení na měření teploty v podobě, jak je známe dnes, začala v 17. století a je spojena s řadou známých i polozapomenutých jmen: Galileo Galilei, Santorio Santorio, Otto von Guericke, Gaspar Schott, Jean Rey, Evangelista Torricelli, toskánský velkovévoda Ferdinand II., Robert Boyle, Christian Huygens, Carl Linné... Dnes si vzpomeneme maximálně na trojici vrstevníků, zakladatelů teploměrné soustavy: vedle nejmladšího z nich, švédského astronoma Anderse Celsia (1701-1744) a německého fyzika Daniela Gabriela Fahrenheita (1686-1736) to byl právě René-Antoine Ferchault de Réaumur, který bezesporu patřil k nejvšestrannějším francouzským učencům první poloviny 18. století.

Života běh

Do světa vědy lze vstoupit mnoha branami. Synek ze šlechtické rodiny, narozený 28. února 1683 v přístavním městě a pevnosti La Rochelle na pobřeží Atlantického oceánu (čtenáři Dumasových Tří mušketýrů toto místo dobře znají), měl již od raného dětství velmi různorodé zájmy. Po absolvování jezuitské koleje v Poitiers zprvu jako absolvent základního filozofického vzdělání studoval od roku 1699 civilní právo a matematiku v Bourges, ale nakonec zvítězily přírodní vědy a matematika; v těch se vzdělával od roku 1703 v Paříži. Na základě svých raných vědeckých pojednání ze zoologie se stal již ve 25 letech členem francouzské Akademie věd (Académie des Sciences), v jejíchž „memoárech“ pak publikoval většinu svých prací. Za svého téměř padesátiletého aktivního členství byl dvanáctkrát jejím ředitelem a na zasedáních přednesl 75 původních prací.

Přírodovědec i technik

Ačkoliv byl především přírodovědec, zabýval se různými technickými problémy z praxe a ve svých „dobrých zdáních“ pro ně navrhoval řešení či zlepšení současného stavu. Navrhl mimo jiné nové technologické postupy pro výrobu námořních lan (experimentálně dokázal, že lana svázaná z více slabších vláken jsou pevnější nežli silná vlákna oddělená od sebe), zlatých drátků, umělých perel, nepromokavého a nepropustného papíru, chladicích směsí, zrcadel, „porculánu“ (bílé opálové sklo)), umělých líhní, konzervování vajec i umělého hedvábí (práce o možném využití pavouků k jeho výrobě vzbudila dokonce zájem čínského císaře Kang-he, který ji nechal přeložit do čínštiny). Z pověření pařížské Akademie věd se zabýval trvalejším zmagnetováním kostelního kříže po úderu blesku. Často připomínané je jeho vystoupení před akademiky v lednu 1746, kde přečetl podstatnou část soukromého sdělení od dopisujícího člena Petruse van Musschenbrocka, holandského profesora z Leydenu, o „příšerném experimentu“ při zkoumání nového jevu „kapacitance“: „Chtěl bych Tě zpravit o novém, příšerném experimentu, a radím Ti, za žádných okolností to osobně nezkoušej... Zabýval jsem se zkoumáním elektrických sil... Náhle jsem v pravé ruce pocítil šok takové síly, že se celé mé tělo rozechvělo, jako bych byl zasažen bleskem... Jedním slovem, myslel jsem, že je se mnou konec.“

Využití vědy v praxi

Hospodářsky významné jsou Réaumurovy pokusy s výrobou „dobré oceli“, o níž napsal v letech 1722-1725 dvě samostatné studie „Umění přeměny kujného železa na ocel“, přeložené později také do angličtiny (objevil důležitost obsahu uhlíku a síry v železe a oceli). Rovněž jako první použil mikroskop ke studiu struktury kovů. Vynalezl metodu pocínování železa, která se v podstatě používá dodnes. Experimentálně zjistil, že při výrobě pocínovaného plechu je nutno odstranit povrchové vrstvy železa a zajistit hladký povrch. Nemalou odměnu 12 tisíc livrů za vynálezy v hutnictví věnoval „své“ Akademii pro rozvoj technického studia, podobně skončila i řada jeho dalších příjmů. Po průzkumu v terénu vypracoval zprávu o zlatonosných řekách, rozsahu a výnosu lesních porostů a nalezištích polodrahokamu tyrkysu a zkamenělin na území Francie a zpracování břidlice; je také autorem 27 svazkového díla „Popis umění a řemesel“, představujícího nejen významný příspěvek k poznání dějin technického vývoje (vyšlo až v roce 1761, čtyři roky po jeho smrti), ale také impuls k zavádění nových a obnově zanedbaných průmyslových odvětví ve Francii.

Na scéně „teploměr"

Širší veřejnosti se stal známým v roce 1730 sestrojením lihového teploměru a návrhem teploměrné stupnice, rozdělené na 80 dílů - podle poznatku, že „líh od mrazu vody do svého varu zvětšuje se o 80 tisícin původního objemu“). Réaumurova stupnice ztotožňuje bod tání ledu s 0 stupni R (0 °C = 0 °Re) a bod varu vody s 80 °R (100 °C = 80 °R), vztaženo k mořské hladině. Tato stupnice na teploměru úspěšně soutěžila po roce 1731 (zvláště ve Francii) se stupnici Celsiovou (1742) a Fahrenheitovou (1714). Svého času byla velmi rozšířená a v českých zemích se používala ještě ve 30. letech minulého století, ale dnes se již téměř nepoužívá. Přispěla k tomu také prosazující se desítková soustava, takže ve většině zemí (vyjma anglofonních) se ujala stupnice Celsiova, přestože není o nic přesnější nežli kterákoliv z obou stupnic konkurenčních. Pro přepočet teplot naměřených v jednotlivých stupnicích platí: R = 4(F - 32)/9, F = 9R/4 + 32, C = 5R/4, R = 4C/5.

Experimentátor

V roce 1735 přijal z finančních důvodů post velitele a intendanta důležité vojenské posádky v Saint-Louis (region Alsasko), neboť toto místo bylo spojeno se stálým platem umožňujícím mu bádání bez existenčních potíží. Ačkoliv podle dochovaných hlášení plnil svoje povinnosti vzorně, našel zde více času pro četná přírodovědná pozorování a pokusy, které patřily po celý jeho život k nejoblíbenějším aktivitám. Zabýval se například vznikem perel u perlorodek, anatomií bezobratlých živočichů, vztahy mezi životem hmyzu a rostlinami (v letech 1734 až 1742 vycházelo v Paříži jeho šestisvazkové „Pojednání věnované historii hmyzu“ (čítající 4 tisíce stran textu a 5 tisíc obrázků), možnostmi konzervování přírodnin, produkcí žláz včelích dělnic (mateří kašička), pokusy s trávením masa u ptáků a psů (okolo roku 1750 objevil neznámou látku – trávicí žaludeční enzym pepsin), jevem regenerace u raků, vynalezl umělou líheň aj. Za početné biologické práce obdržel již v roce 1722 od tehdejšího regenta Francie vévody Filipa Orleánského doživotní rentu. Jeho jméno nese kráter a brázda na Měsíci.

René-Antoine de Réaumur zemřel na zámku Bermondiére v provincii Maine na podzim roku 1757 po nešťastném pádu z koně. Byl jedním z posledních univerzálních vědců, i když nám po něm zůstala jen ta nepoužívaná stupnice na teploměru.