Med jako chemická zbraň

V roce 401 před Kristem pochodovalo 10 000 řeckých žoldnéřů z války proti perskému králi domů. Když procházeli Kolchidou na východní straně Černého moře, pochutnávali si na medu, který kradli z úlů rozmístěných po krajině. Brzy na to jich tisíce omámených padaly do bezvědomí. Historik a voják Xenofon popisuje, že se „chovali jako otrávení šílenci, nebo jako kdyby byli očarováni“. Jako cizinci v této zemi vojáci nevěděli nic o účincích „šíleného medu“, který produkovaly zdejší včely.

Vojáci se sice během několika dnů zcela zotavili, ale jiní již takové štěstí neměli. V roce 65 před Kristem vedl slavný římský generál Pompeus vojsko rovněž podél pobřeží Černého moře, a to proti pontskému králi Mithridatesovi VI. – Eupatórovi. Podél celé trasy byly nepřítelem rozmístěny včelí plástve, na kterých si vojáci pochutnávali. Výsledek? Byli omámeni a zcela znehybněni. Nepřítel je potom snadno všechny zmasakroval. Šílený med se tak stal chemickou či biologickou zbraní s hroznými následky. V roce 946 n. l. spojenci ruské carevny (později svaté Olgy Kyjevské), nalákali její ruské nepřátele k popíjení medoviny vyrobené ze šíleného medu. Znehybněných jich pak na 5 000 pozabíjeli. V roce 1489 přijalo vojsko Ivana Velikého podobnou strategii. V opuštěném táboře ponechali velké množství otrávené medoviny. Když se o něco později vojáci vrátili, snadno povraždili 10 000 tatarských vojáků, kteří do tábora vnikli, medovinu vypili a byli jako ochrnutí.

Šílený med

Šílený med vděčí své strašné síle nektaru, který obsahuje toxiny. V prvním století po Kristu zjistil římský přírodovědec Plinius, že zdrojem šíleného medu je nektar rostliny Rododendronu ponticum. Jeho med je sice velmi lahodný, ale současně velmi nebezpečný v rukou těch, kdo znají jeho účinky. Dnes jsou známé tucty rostlin, které ve svém nektaru toxiny obsahují. Nektar se dříve považoval za cukrovou vodičku. Podrobný rozbor ale odhalil, že obsahuje mnohem více složek, mezi jiným celou řadu potenciálně škodlivých sloučenin, jako jsou alkaloidy, terpeny, glykosidy iridoidy, molekuly na bázi fenolů, atd. Tyto chemikálie se všeobecně spojují s obrannou strategií rostlin proti škůdcům a nepřátelům a jsou obsaženy v kořenech, listech, stoncích a v semenech. Jejich přítomnost v malých dávkách v nektaru představuje i dnes velkou botanickou záhadu.

Opylovači – narkomani

Zpočátku se vědci domnívali, že toxiny nějakým způsobem zlepšují schopnosti reprodukce. Nyní ale existuje stále více důkazů o tom, že rostliny si samy kontrolují, co přichází do nektaru jejich květů. Příkladem může být kofein, jeden z nejznámějších rostlinných alkaloidů. Předpokládá se, že minimálně 15 druhů rostlin obsahuje kofein, zejména jako chemickou ochranu proti hmyzu. Kofein chutná pro hmyz i včely hořce a považují ho spíše za repelent. To jim ale nebrání v tom, aby navštěvovaly květy kávových a citrusových rostlin, jejichž nektar kofein rovněž obsahuje. Ukázalo se, že kofein je přítomen v tak malém množství, že ho včely téměř neregistrují. Když se ale včelám v laboratorních testech nabídnul nektar s malou dávkou kofeinu nebo zcela bez kofeinu, daly předost nektaru s malým obsahem kofeinu. Podle Phil Stevensona, rostlinného chemika z Royal Botanic Gardens at Kew, Londýn, a neurofyzioložky Jeri Wrightové z britské University of Newcastle, kofein zde funguje jako droga a ovlivňuje včely podobně jako lidi. Bylo zjištěno, že rostliny, které používají kofein k přilákání včel, mají více opylovačů. Prokázalo se rovněž, že pokud byl nektar vylepšen kofeinem, rostlina produkovala více pylu. Něco podobného platí i u tabákových rostlin, které si zlepšují své vyhlídky tím, že jejich nektar obsahuje nikotin. Jedná se o vysoce toxický alkaloid, produkovaný tabákovou rostlinou s cílem odpuzovat housenky a jiné nepřátele. Protože potom zbývá více nektaru pro opylovače, je výsledkem této strategie nejen větší produkce semen, ale i větší pohyb pylu mezi květinami. Kvetoucí rostliny si často vyvinuly zvláštní metody, jak přilákat specializované opylovače, což se mohlo týkat i nektaru rododendronu, který byl zdrojem šíleného medu.

Nervový jed

Domovem rododendronu z historických příběhů o vojácích je jižní Španělsko a Portugalsko a také Turecko a Gruzie. Úlohu toxinů v nektaru, který v minulosti likvidoval celé armády, však odhalili až vědci z Irska. Tyto toxiny patří do skupiny nervových jedů nazývané grayanotoxiny. Rododendron se do Irska dostal patrně ze Španělska koncem 18. století a nyní je rozšířen na irském venkově jako škodlivá rostlina. Její květy navštěvují téměř výlučně čmeláci, jen příležitostně včely samotářky, mouchy, mravenci a vosy. Testy ukázaly, že grayanotoxiny mají různé účinky na různé typy včel, ale žádné na čmeláky. Jane Stout z irské Trinity College, Dublin, se domnívá, že tento toxin pomohl zesílit vazbu mezi čmeláky a rododendronem. Domnívá se rovněž, že medonosné včely, které žily v oblasti s jeho výskytem, měly podobně jako čmeláci dostatek času adaptovat se na toxický nektar.

Hmyz si chodí do lékárny

Opylovači navštěvují květy zejména kvůli potravě a nektar jim patrně nabízí i něco jiného. Výzkum naznačuje, že některé rostliny mohou být nejenom zdrojem potravy, ale mohou sloužit i jako lékárna pro některý hmyz, který hledá toxický nektar pro jeho léčivé vlastnosti. Mnohé rostliny produkují antimikrobiální sloučeniny, které v nektaru pomáhají potlačovat mikroorganismy konzumující cukr, takže ho potom zůstává více pro opylovače. Až do nedávna byla myšlenka, že chemikálie v nektaru mohou léčit nemoci hmyzu, považována za pouhou spekulaci. Studie ale ukázala, že alkaloid gelsemin, obsažený v nektaru americké vinné révy „yellow jessamine“, má například léčivé účinky u čmeláků. U čmeláků infikovaných parazitem Crithidia bombi klesl díky tomuto alkaloidu počet parazitů o 65 %. Tento parazit, šířící se výkaly, zkracuje život jak jednotlivých čmeláků, tak celých hnízd. Výzkumy naznačily, že podobné léčebné účinky mají v nektaru i jiné toxiny. Všech osm různých „nektarových toxinů“ ověřovaných na čmelácích úroveň infekce snížilo a čtyři z nich snížily počet parazitů až o 81 %.

Včely se naučí riziku vyhýbat

Téměř 90 % kvetoucích rostlin je opylováno živočichy, kteří jako odměnu za své služby získávají sladký nektar. Jak velké obavy bychom ale měli mít z toho, že nevelký počet rostlin vylepšuje svůj nektar s pomocí jedů? V současné době se množství opylovačů snižuje jako důsledek nemocí, parazitů a syntetických pesticidů, jako jsou neonikotinoidy končící v nektaru a pylu. Laboratorní studie naznačily, že včely, které se krmí toxickým nektarem, mohou trpět nepříznivými účinky od snížené mobility a reprodukce až po hynutí. V přírodních podmínkách ale jedovatý nektar nemusí představovat tak velké riziko, protože včely – pokud mají větší výběr kvetoucích rostlin – se květům s toxickým nektarem naučí poměrně rychle vyhýbat. Problém vzniká tam, kde je v krajině pouze jedna kvetoucí plodina na velkých plochách, která produkuje „ošklivý“ nektar a kde včely nemají jinou volbu. Pokud nemají jiný zdroj potravy, trpí podvýživou, což zkracuje jejich život a ohrožuje jak jednotlivé včely, tak celá včelstva. Nejlepším řešením pro včely by proto byla krajina s pestrou květenou a omezeným používáním pesticidů.

Podle Stephanie Pain: Sweet deceit. New Scientist, 2015, č. 3018, s. 42-45.