Tis červený – dřevina roku 2012

Tis (Taxus baccata) kdysi býval běžnou ozdobou našich lesů, avšak lidským přičiněním byl téměř vyhuben. Poslední zbytky jeho populace se zachovaly většinou jen v těžko přístupném terénu, kde lesníci intenzivně nehospodaří. Silně ohrožený chráněný tis červený zná dnes většina lidí pouze z parků v jeho zahradní a vegetativně množené podobě. Proto je dobrou zprávou, že se letos stal dřevinou roku.

Tis červený je v mnoha směrech zajímavý. Patří mezi dvoudomé rostliny, to znamená, že jsou tisové stromy buď samčí (mají prašníkové květy produkující pyl), nebo samičí, na kterých se vyvinou semena. Jen zřídkakdy se na tisu určitého pohlaví objeví i květy pohlaví opačného. Ačkoli patří mezi jehličnany, neobsahuje pryskyřici a marně bychom na něm hledali šišky. Jeho hnědá, asi 6‑8 mm dlouhá soudečkovitá semena jsou uložena v ohnivě červených (popř. žlutých) útvarech, které připomínají bobule a nazývají se míšky (arillus) – obr. 1 a 2.

Kde u nás tis najdeme

S tisem červeným se můžeme setkat od Středomoří (zasahuje až do Alžírska) na sever po jižní Norsko a Švédsko a od Britských ostrovů až po karpatský oblouk a pobaltské republiky na východě. Jihovýchodním směrem se vyskytuje přes Kavkaz do Turecka a Sýrie.

Podle výsledků šetření z let 2007 až 2010 rostl tis původně na většině území našeho státu. Kromě dnešních původních zbytkových populací o tom svědčí i četný výskyt souvisejících místních jmen– zjistilo se jich na 290. O původnosti výskytu tisu vypovídají i různá historická data, ať již archeologické či vzácné palynologické nálezy (výskyty pylu), herbářové položky nebo literární doklady.

V ČR bylo zjištěno 12 719 původních tisů. Kromě toho se mezi tisy kulturního původu vyskytují i staré stromy u venkovských usedlostí, o nichž lze předpokládat, že pocházejí z původních populací. Celkový počet ověřených tisů (včetně tisů kulturního původu) vyšších než 1 m, které vznikly generativní cestou, se blíží 17 tisícům.

Z přirozeně se vyskytujících tisů jich téměř polovina roste na Křivoklátsku v okolí Berounky a jejích přítoků. Druhým nejvýznamnějším územím je Drahanská vrchovina, kde se na přirozených stanovištích zachovalo 2 470 původních tisů s největší koncentrací v lokalitách Pustý a Suchý žleb, Macocha a okolí Skalního Mlýna. Ve třetí největší koncentraci ležící v Povltaví roste na více lokalitách mezi Bojovským potokem u Měchenic a NPR Drbákov‑Albertovy skály u Nalžovického Podhájí okolo 2 260 původních tisů. Ukázky stromů rostoucích v přirozeném prostředí si můžete prohlédnout na obr. 2 a 3.

Roste sice pomalu, zato jistě

Protože tis roste po většinu života velmi pomalu a nedosáhne obvykle korunové úrovně ostatních lesních stromů, snáší zastínění a umí využít i malé množství světla pronikajícího korunami ostatních stromů. V tom je opravdu mistrem – zejména semenáčky tisu snášejí ze všech u nás rostoucích dřevin největší zastínění. K vegetaci dokáže využít i období přechodných oteplení v pozdním podzimu, v zimě a v předjaří.

Tis obvykle vyklíčí po dvou letech. V 1. až 5. roce života přirůstá jen okolo 1 cm ročně, postupně se výškový přírůst zvyšuje a mezi 10. až 20. rokem může v příznivých podmínkách přirůstat dokonce okolo 30 cm za rok. Po 50. roce věku tisy obvykle výškově přirůstají jen velmi málo, sílí však jejich kmen. Průměrná výška tisů v České republice je 7,3 m; výšku 10 m přesahuje 22,5 % tisů a necelé 1 % jich přerůstá 16 m. Nejvyšší v České republice je památný 20 metrů vysoký tis pod hradem Pernštejnem.

Průměrný obvod kmene u nás je téměř 69 cm. Tomu odpovídá i tloušťka 22 cm měřená 1,3 m nad terénem. Celkem 15 tisů však má obvod kmene větší než 3 m, 5 tisů přesahuje svým obvodem dokonce 4 m. Nejtlustší a pravděpodobně nejstarší je památný strom v Krompachu. Je vysoký pouze 11,3 metru, zato jeho obvod představuje 465 cm. Je však dutý a vlastně pouhým torzem původního tisu. Druhý největší obvod 461,7 cm má Pernštejnský tis, který vznikl srůstem dvou kmenů. Ze tří kmenů srostl mohutný památný tis v Domaslavicích v Podkrušnohoří, jehož obvod je 449 cm. Dosahuje výšky 14,5 m a průměru koruny okolo 20 m. Památný samičí tis najdeme ve Skleném v Českomoravském mezihoří – má obvod 433 cm a výšku 14,9 m. Tento tis se bohatě a přirozeně zmlazuje. Obvodu 409,5 cm dosahuje tis v Žilině u Nového Jičína. Nejsilnější tisy si můžete prohlédnout na obr. 5 – 10.

Veteráni

Co se tisu nedostává na rychlosti růstu, to si vynahradí dlouhověkostí. V České republice najdeme tisy, jejichž věk přesáhl 1000 let. Tak například stáří zhruba 2000 let je přisuzováno Vilémovickému tisu (1500‑2000 let), tisu v Krompachu (1800 – 2000 let), nebo Pernštejnskému tisu (1000‑1500 let). Objektivně zjistit správný věk starých tisů je velmi obtížné, protože jsou téměř vždy uvnitř vyhnilé a nelze spočítat letokruhy. Stáří se tedy odhaduje podle předpokládaného průměrného tloušťkového přírůstu. Kromě toho některé silné staré tisy vznikly srůstem více kmenů. I pokud k údajům přistoupíme kriticky, lze reálný věk našich nejstarších tisů odhadnout okolo 700 až 1000 let. Příkladem je Vilémovický tis (obr. 11 a 12).

Tis je jedovatý

Celý strom tisu, počínaje kořeny přes dřevo, kůru, jehličí až po semena, je prostoupen jedovatými alkaloidy (taxinem, milosinem, lykopinem, baccatinem aj.) a glykosidy (taxikantinem). Jed se do organizmu velmi rychle vstřebává přes trávicí trakt a ke smrtelné otravě člověka dochází již po rozkousání několika semen nebo po konzumaci hrsti jehličí (asi 50 g). Otrávit se lze i vdechováním prachu při opracovávání tisového dřeva. Příznaky otravy nastávají během 30‑90 minut, proto na lékařskou pomoc nezbývá mnoho času a navíc proti tisovému jedu neexistuje protilék. Dochází ke křečím svalstva, kůže zbledne, zornice nereagují na světlo, puls je slabý, dostavuje se nevolnost a zvracení, nastupují poruchy vidění a poruchy kardiovaskulárního systému. Smrt nastává zástavou srdce a obrnou. Tisový jed se údajně používal i na otrávené hroty šípů a Keltové byli údajně dokonce schopni omámit své protivníky vínem uskladněným v tisových nádobách. Jedinou nejedovatou částí tisu je červený míšek, který chutná slizovitě sladce.

Využití tisu v medicíně

V současnosti je tis červenýprohlášen za silně ohrožený druh, což jeho využití omezuje.

Podobně jako mnohé jiné jedovaté rostliny se tis v minulosti využíval v lidovém léčitelství. Léčila se jím epilepsie, vzteklina nebo parazitární onemocnění A bez pochyb to bylo značně nebezpečné. V těchto diagnózách již moderní medicína tis nevyužívá. Zjistilo se však, že deriváty tisových alkaloidů mohou být využity k léčbě některých druhů rakoviny, např. vaječníků a plic. Jako cytostatikum se tak užívá derivát paclitaxel, vyráběný polosynteticky z baccatinu.

V okolí starých německých usedlostí v Sudetech se často setkáme se starými především samičími tisy, které se obvykle vyznačují zvláště velkými míšky. Tisové míšky se zde v minulosti využívaly jako ovoce, děti je mlsaly, vařila se z nich marmeláda a ze zkvašených se vyráběla pálenka. Pokud se při ochutnávání tisových míšků semeno vyplivne, otrava nehrozí. Akutní nebezpečí otravy nepředstavuje ani spolknutí nerozkousaného semena (autor článku si to na sobě mnohokrát vyzkoušel). Jedovaté části tisu – jehličí, semena, kůra i dřevo – chutnají silně hořce a nepříjemně, takže je malá pravděpodobnost, že by je někdo nedopatřením snědl. Přesto je třeba být opatrný, zejména pokud jde o vždy zvídavé děti.

Luky pro válečníky

Pro svoje skvělé vlastnosti bylo tisové dřevo velmi vyhledávané. Z našich jehličnatých dřev je nejtěžší. Přesto, že je tvrdé, velmi dobře se opracovává, málo sesychá, je pružné a trvanlivé. K jeho přednostem patří i hnědočervené zbarvení jádrového dřeva, obklopeného úzkou bělí.

Právě kvalita dřeva se stala tisu osudnou. Lidé ho již v prehistorickém období využívali k výrobě zbraní a nářadí, později k výrobě nábytku, různých užitkových předmětů a jako stavební dříví na krovy. Především však sloužilo k výrobě luků – jejich kvalita a účinnost vyhrávala bitvy. Proslavili se jimi zejména angličtí lučištníci A první velkou bitvou, jejíž výsledek do značné míry lučištníci ovlivnili, byla roku 1066 bitva u Hastings, kde se bojovalo o anglický trůn. V Čechách známější je bitva u Kresčaku, ve které bojoval a padl i český král Jan Lucemburský. Její průběh významně ovlivnili angličtí lučištníci právě s tisovými luky.

Z tisového dřeva se ve středověku stala strategická surovina, s níž se v Evropě čile obchodovalo. Kvůli vysoké poptávce byl některých oblastech tis zcela vyhuben, jinde se jeho počty značně ztenčily. Areál tisu se rozpadl na izolované fragmenty. Např. v okolí Prahy mezi Davlí a Štěchovicemi se staré silné tisy těžily na krovy ještě v polovině 19. století.

Ohrožený druh

Těžba dřeva tak tis ohrožovala od prehistorie až do počátku 20. století. Podstatným zmenšením počtu stromů a roztříštěním výskytu se snížila genetická diverzita a ztížila výměna genetické informace, což v dlouhodobé perspektivě existenci tisu vážně ohrožuje. Tis také odstraňovali v dřívějších dobách pastevci, aby se neotrávil dobytek. Později tento druh stromu velmi utrpěl holosečným hospodářstvím a masivním pěstováním smrku, které je v příkrém rozporu s přirozenými nároky tisu. Tisu totiž nejlépe vyhovují smíšené, převážně listnaté různověké lesy, v nichž nedochází k náhlým zvratům – plošným rozpadům a holosečné těžbě. Tis poškozují i nešetrné technologie těžby a přibližování dřeva (obr. 13). Mnohé tisy také doplatily na lidskou bezohlednost a vandalizmus (obr. 14).

V současnosti tis nejvíce trpí tím, že zvěř okusuje jeho semenáčky. Ačkoli se zpravidla velmi dobře přirozeně obnovuje a mladé stromky dokáží dobře odrůstat (obr. 15), zvěř jej na přístupných místech stačí soustavně likvidovat (obr. 16 a 17). Zanedbatelné nejsou ani škody způsobené ohryzem a loupáním kůry. Zvěř tak dnes patří k nejzávažnějším faktorům, které limitují větší rozšíření tisu v přírodě.

---

Dřevina roku 2012

Tis červený je naše původní pozoruhodná dřevina, která si zaslouží nejen pasivní ochranu, ale především ohleduplné hospodaření v lesích, ochranu před zvěří a aktivní posilování ohrožených populací podporou jejich přirozené obnovy, popřípadě umělou obnovou. Z dlouhodobého hlediska má pro zachování tisu v přírodě zásadní význam ochrana a posilování genetické diverzity jeho populací. Dosud málo využívanou cestou k tomu je zakládání regionálních klonových archivů a semenných sadů tisu. To vše je pádným důvodem, proč se tis červený stal dřevinou letošního roku.