Plachetnicí přes Atlantský oceán 6

V neděli 15. června po poledni vítr umírá. Motorujeme až do večera. Po setmění se vítr za mysem Trafalgar obnovuje, ale nechávám zapnutý motor kvůli provozu. Ohlašuje se Gibraltar, prakticky trvale kolem nás oběma směry „pochodují" obchodní lodi, o rybářích nemluvě.

Po půlnoci velice těsně míjíme přístav Tarifa, ani ne sto metrů od hlavy mola. Mám na toto místo nepříjemné vzpomínky z plavby v roce 1994. Tehdy zde Monu III zaskočil silný východní vítr levanter a právě za Tarifou jsme se více než den schovávali na velice nepříjemném kotvišti. Nyní ale vše jde až podezřele hladce. Západní vítr sílí a Optimist, jen s genuou a popoháněný proudem, který při hladině trvale proudí z Atlantiku do Středozemního moře, bez problému míjí za svítání Skálu. Je to úchvatná podívaná, jak se v sílícím světle postupně prorýsovává zubatý obrys tohoto největšího balvanu světa.

Podél Costa Brava

Celé pondělí plujeme podél španělského pobřeží, proslulého Costa Brava. Chci se dostat co nejvíce na východ. Vítr slábne, ale zůstávají strmé krátké vlny, v nichž loď nepříjemně tluče. Soudím, že si po týdnu zasloužíme vyspání v klidu a v 16:30 vplouváme do mariny Belmadena, 10 mil západně od Malagy.

Není zde celnice, ačkoliv Reedův almanach (jachtařská příručka) tvrdí opak. Naštěstí místní policie je shovívavá a souhlasí s tím, abych příslušné odbavení provedl při další zastávce.

K evropským břehům

Původně jsem měl představu, že budeme pokračovat podél španělského pobřeží a přes Lví záliv do Francie, respektive severní Itálie. Jsem už skoro čtyři měsíce na lodi, jachtingu mám plné zuby, a Středozemní moře se mně zdá být mnohem potměšilejší než Atlantik. Cítím v kostech, že špatnému počasí není konec. Hodinu po nás zakotvuje přes jedno stání stará známá, elegantně rudá Chicquita. Srdečně se s jejím kapitánem vítáme a sdělujeme si navzájem svoje plány. Francouz míří někam na Rivieru a zrazuje mě od plánu plout kolem Španělska. Doporučuje klasiku, skok na Baleáry a odtud úžinou Bonifacio mezi Sardinií a Korsikou do Itálie. Lví zátoka je totiž semeništěm letních bouří a také hnízdo, odkud vylétá pověstný mistral, dosahující často síly 8° B.

V úterý v poledne jsme zase na moři. Na Ibizu je to 330 mil. Stále trvá západní proudění. Tlučeme se na zadní vítr v krátkých vlnách, ale pořád je to lepší než se proti nim probíjet na motor. Jako třeba krásný starodávný škuner, jehož potkáváme uprostřed jasné měsíční noci. Vyjíždí přední čtvrtinou trupu z vln a pak do nich v oblaku tříště noří celý dlouhý čelen. Pochybuji, že na něm někdo spí.

Ve středu 18. června ráno obeplouváme mys Gata a musíme hodně motorovat. Za soumraku od katalánského pobřeží, kde až do loňska trvalo desetileté sucho, přichází prudká bouřka. Lije jako z konve a úder bouřlivého větru od severozápadu klade Optimistna bok.

Musíme refovat a já se v duchu ptám: Kdy se konečně zbavím těch bouřek, které mě pronásledují až z Ameriky?!

Jako na výsměch nás v tomto okamžiku míjí megajachta, asi 40 metrů dlouhá námořní plachetnice s vysokánským stěžněm, na němž nese kevlarovou hlavní plachtu. Čtvrtinu trupu od přídě má nad vodou a bez námahy klouže přes vlny na rovném kýlu. Mihne se nevšímavě okolo nás jako vznešený archanděl letící za nevyzpytatelným Božím posláním.

Překračujeme Greenwichský poledník

Po bouřce celou noc motorujeme kolem pobřeží a obeplouváme mělčiny u mysu Palos.

Ve čtvrtek se obnovuje SW a my se konečně odpojujeme od pobřeží. V jednu hodinu po poledni překračujeme Greenwichský poledník a jsme na východní domácí polokouli. Celý zbytek dne a v noci plachtíme na motýla přímo na Ibizu. Po půlnoci snadno vstupujeme do průlivu mezi Ibizou a ostrovem Formentera, v 05:00 se vyvazujeme u benzínky v Ibiza de Nueva marina. Do devíti spíme, a potom dobíráme naftu a vodu, za niž platíme 1440 peset (10 dolarů). Zbývá ještě dokoupit pečivo a zeleninu a zase hajdy na moře. Jsem nervózní, cosi mi říká, abych plavbu co nejrychleji dokončil.

Vyžaduji si také meteopředpověď. Je příznivá, v celé oblasti má vát od jihu až jihozápadu, v noci silou 2 až 3, ve dne 4° B. Jenže takhle již fouká 14 dní a to nemůže vydržet věčně, předvídám. A na Sardinii, na náš další cíl, je to ještě 337 mil (600 km).

Skorovzpoura

Po odkotvení dochází takřka ke vzpouře. Jsme sice domluveni, že na pár hodin zakotvíme, já mám představu, že někde v zátoce na vykoupání, avšak Jarda a Zuzana chtějí hned za molem pod pevností, aby k ní mohli vyšplhat a vůbec jít na pevninu. Znamená to spustit člun, což pokládám za velkou ztrátu času a sveřepě držím kurz. Zuzana zuří ještě víc než Jarda a oba uraženě odmítají možnost zakotvit jinde na koupání.

V sobotu 21. června plujeme předobokem proti jihovýchodnímu větru. Slunce už je nízko, když náš kurz křižuje obchodní loď. Jako plachetnice máme právo plavby, takže nařizuji Petru Šťastnému, aby držel kurz, kontejnerák však neuhýbá ani o centimetr. Jmenuje se Baltic Sprinter, domovský přístav Limassol, a je to skutečný sprintér. Nezbývá však držet kurz, na úhybný manévr je už pozdě. Taktak se mu protahujeme před přídí, na můstku nevidíme žádný naznak života. Určitě mají zapnutý autopilot a všichni čumí na porno z videa.

Neustále počítám zbývající vzdálenost. Do Porto Torres na Sardinii zbývá ještě 155 mil. Kéž by to bylo jen 55.

Jižní vítr umírá, začíná foukat od severu

V neděli ráno jižní vítr umírá. Kontroluji barometr, ale ten drží stále stejnou hladinu. Mračí se a před polednem začíná foukat od severu. Rychlost větru raketově roste, odpoledne už je to zdravá pětka. Nevím, zda se stočí k východu nebo k západu, každopádně se kurzem 045 tlačíme do návětří, k severu.

Večer již fouká pro nás obvyklá šestka. Naštěstí se stáčí k západu a mně dochází, že je to mistral. Ještě než se setmí, zahlédneme zemi. Před půlnocí už fičí sedmička. Máme dávno dva refy na hlavní plachtě a zmenšenou genuu, ale loď má stále rychlost k osmi uzlům. Dělám chybu, nechávám postavenu hlavní plachtu, kterou jsem dosud tak pečlivě šetřil.

Přišli jsme o hlavní plachtu

O půlnoci jsme 7 mil od majáku Punta della Giorno, jímž začíná úžina Bonifacio mezi Korsikou a Sardinií. Na úrovni majáku musíme halzovat, tj. dotáhnout hlavní plachtu silou proti větru, poté nechat vítr, aby ji podebral z druhé strany a pak pozvolna vypustit, aby nedošlo k rázu a plachta se neroztrhla. Ač přesně tak halzu děláme, jako z učebnice, sluncem spálené švy silně opotřebené hlavní plachty, která má za sebou tisíce námořních mil, to nevydrží. Asi v jedné třetině od špičky stěžně praská po celé délce pruhu, od zadního lemu až ke stěžni, takže jsou skrze plachtu vidět hvězdy.

Nechce se mi jen s genuou vplout do relativně komplikované úžiny Bonifacio, a navíc ještě v noci. Místo toho se rozhoduji zamířit do přístavu Porto Torres a zde nasadit záložní hlavní plachtu.

Je už pondělí 23. června, když ještě před rozedněním vplouváme do staré části přístavu Porto Torres a vyvazujeme se mezi rybáři. Dopoledne pak překotvujeme do mariny Cormorano. Na kapitanátě vybavuji dokumenty a nahlížím do předpovědi počasí. Je zákaz vyplouvání pro malá plavidla, celá oblast od Janovského zálivu až k Sicílii je postižena sedmičkovým mistralem.

Vytahujeme z podpalubí pytel s náhradní hlavní plachtou. Když ji rozložíme po palubě, zjišťujeme, že je ušita z velmi slabého dakronu a ještě více opotřebena než plachta, na kterou jsme přepluli celý Atlantik. Navíc zjišťujeme, že v jejích kapsách u zadního lemu nejsou osazeny výztužné lišty spíry. Máme sice celou sadu z původní plachty, ale kapsy v náhradní plachtě mají naprosto rozdílné rozměry, nejen délku, ale jsou také užší.

Chceme už domů

Mohli bychom sice doplout na západní pobřeží Itálie jen s genuou a s pomocí motoru, nafty máme dost, to však znamená počkat, až se mistral vybouří. Jenže posádka se už vidí doma, ostatně já taky.

Navíc nás znechutí telefonát do Brna. Paní principálová nám sděluje, že jejich syn by pro nás mohl přijet hned, nebo až za deset dní, protože má zkoušku na vysoké škole. To znamená, že po připlutí do nějaké mariny na západoitalském pobřeží budeme nečinně čekat minimálně ještě týden na odvoz a dostaneme se domů někdy kolem 5., 8. srpna.

Když to říkám posádce, všichni se bouří. Petr Jančálek už takhle přetahuje dovolenou o týden, a druhý Petr má evidentně čím dál tím větší potíže se zraněnou nohou. Potřebuje doktora, ale chce k němu jít až doma. (Po návratu domů mi Petr Šťastný telefonoval. Měl zánět žil a lékař mu sdělil, že přišel v poslední minutě.)

Čtyři měsíce života pod plachtami

Z Porto Torres pravidelně plují trajekty do Janova. Volám tedy znovu do Brna, sděluji, že v takovém případě necháme loď v Porto Torres, kde je v naprostém bezpečí a poplatky za marinu nižší než v pevninské Itálii, a vyžaduji přistavení mikrobusu do Janova. Naštěstí peníze na trajekt v lodní pokladně ještě máme. Odplouváme trajektem Emilia ve čtvrtek 26. června 1997 navečer. Z jeho paluby pozorujeme, jak se nám Optimist ztrácí a splývá s ostatními jachtami v marině. Strávil jsem na něm čtyři měsíce života, v amerických vodách uplul 1 504 míle a odtud až sem dalších 5 575 mil (10 000 km). Jsem neskutečně unaven, avšak šťastný, že to mám za sebou. A zároveň smutný a deprimovaný, že něco jedinečného neodvratně skončilo. Už nejsem kapitán, jenom trpně převážený náklad, obyčejný turista na palubě ocelové bedny.

Závěrečná poznámka:

Pochopitelně v Janově lilo jako z konve. A polovinu cesty domů také. A přesně za týden po návratu udeřila na Moravě povodeň, která nemá pamětníka. Připadal jsem si jako krysař z Hammeln, který však místo krys přivlekl přes Atlantik milióny stejně šedých a zhoubných kapek deště.

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán