Jak schovat zlaté nobelovské medaile

Udělování Nobelových cen bylo v průběhu jejich téměř stodvacetileté historie doprovázeno řadou až bizarních událostí. Dvě zlaté medaile byly dokonce rozpuštěny v kyselinách. Tato zajímavá příhoda se váže k maďarskému chemikovi šlechtického původu Györgye de Hevesymu a dánskému teoretickému fyzikovi Nielsu Bohrovi (1885-1962).

Niels Bohr byl neobyčejně přátelský a důvěřivý člověk. Dlouho lehkomyslně podceňoval nebezpečí nacistického Německa a zůstával v Kodani i po obsazení Dánska německou armádou. Přitom jeho matka Ellen pocházela z vlivné rodiny skandinávských židovských bankéřů a politiků. On sám představoval nejen jednu z nejvýznamnějších postav jaderného výzkumu v Evropě a hlavu tzv. „kodaňské školy kvantové mechaniky“, ale byl také známou osobností kodaňského společenského života a nositelem mnoha zahraničních poct a uznání - včetně členství Akademie věd SSSR a přátelství s řadou ruských (sovětských) fyziků. V roce 1921 vybudoval a řídil Ústav teoretické fyziky Kodaňské univerzity, který se stal nejen Mekkou teoretických fyziků a mezinárodně proslulým místem jejich setkávání, ale také útočištěm fyziků a dalších vědců ohrožených ve svých zemích z politických nebo rasových důvodů. Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byla zejména německá inteligence židovského původu odstraňovaná podle rasistických zákonů ze všech vědeckých ústavů, vysokých škol, státní správy, kulturních a společenských institucí, a donucená tak z existenčních důvodů k emigraci.

Schovávání medailí

Při jedné ze svých poválečných návštěv ruských (tehdy sovětských) teoretických fyziků vyprávěl Bohr historku o tekutých nobelovských medailích, která se v průběhu času stala legendou a traduje se v několika podobách. Stalo se to v srpnu roku 1940 v Dánsku, které bylo již několik měsíců obsazeno nacistickým Německem. Zpočátku zde okupanti překvapivě ponechali dost svobody, ale se zhoršující se válečnou situací se jejich brutalita začala zvyšovat. Ještě před počátkem druhé světové války prohlásil Hitler vývoz zlata z Německa za státní zločin a přísně jej zakázal pod pohrůžkou těch nejvyšších trestů. Navíc nacisté vyhlásili ve prospěch vítězství tisícileté Třetí říše sbírku drahých kovů; musely být odevzdány nejen rodinné šperky, ale i další zlaté, stříbrné a platinové předměty, jako jsou mince, řády, medaile a vyznamenání. Dva významní němečtí vědci, nositelé Nobelovy ceny za fyziku, se právem obávali, že také přijdou o svoje zlaté medaile. Požádali proto svého přítele Nielse Bohra, aby medaile uschoval. Byl to fyzik Max von Laue (Nobelova cena z r. 1914), který pomohl řadě svých židovských kolegů ohrožených nacisty a proto žil ve své rodné vlasti ve složité situaci. Dalším vědcem, bezprostředně ohroženým pro svůj židovský původ byl James Franck (Nobelova cena z r. 1925). V první světové válce bojoval jako dobrovolník, byl vážně poraněn při plynovém útoku a vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Jako válečný veterán sice nebyl po uchopení moci Hitlerem bezprostředně ohrožen, přesto se již v roce 1933 dobrovolně - jako výraz nesouhlasu s nastupujícím režimem - vzdal místa profesora a vedoucího Ústavu experimentální fyziky na univerzitě v Göttingenu. Jako první akademik veřejně protestoval proti antisemitskému zákonu o státní službě. Ačkoliv zprávu o tomto jeho postoji přinesl světový tisk, žádná vláda nebo univerzita se k jeho protestu nepřipojila. Proto raději emigroval a přijal Bohrovu nabídku pracovat na univerzitě v Kodani, do které se navíc provdala jeho dcera Dagmar. Aby svoje děti finančně zajistil, rozdělil jim peníze za Nobelovu cenu a prodej zlaté medaile (do roku 1980 vážila 200 g, byla z 23 karátového zlata).

„Není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno.“ (Giordano Bruno)

Nielsi Bohrovi se podařilo necelý měsíc před okupací Dánska svou medaili (1922) a medaili dalšího dánského nobelisty, lékaře a fyziologa Augusta Krogha (1920), věnovat do oficiální aukce ve prospěch Finského pomocného fondu (pro válkou postižené civilní obyvatelstvo). Koupil je neznámý vydražitel a medaile zmizely, aby se po válce objevily v Dánském historickém muzeu (kde jsou dodnes). Větším problémem se staly další dvě medaile deponované v Ústavu. Lauemu a Bohrovi (Franck byl již v USA, kde se významně podílel na projektu Manhattan) hrozil trest za porušení nacistických nařízení. V temné hodině prokázal odvahu další emigrant, maďarský radiochemik Gyögye Hevesy (1885-1966), který také musel kvůli židovským předkům odejít z Německa - a kam jinam, než k Bohrovi. Když společně zavrhli nápad medaile zakopat, protože na nich byla vyražena jména jejich majitelů, rozpustil je Hevesy v lučavce královské. Je to dýmavá červená až žlutohnědá kapalina obsahující kyselinu dusičnou a chlorovodíkovou v objemovém poměru 1:3, která svými silnými oxidačním účinky fascinovala již alchymisty (nazvali ji aqua regia, královská voda), protože rozpouštěla vzácné „královské kovy“ jako zlato, stříbro či platinu. Když nacisté prohledávali budovu Bohrova institutu, aby našli nějaké důkazy o protizákonné činnosti, zlatově zbarveného roztoku, uloženého mezi ostatními chemikáliemi, si vůbec nepovšimli. Nakonec byl Hevesy nucen v roce 1943 uprchnout do Stockholmu, ale když se po skončení války vrátil do své zpustošené laboratoře, našel nevinně vyhlížející roztok s obsahem zlata na polici nedotčený. Vysrážel z něho zlato a Švédská akademie věd později Laueho a Franckovu medaili znovu odlila. Jediné, na co si v souvislosti s celým martýriem Hevesy postěžoval, bylo, že kvůli tomu přišel o jeden den experimentální práce v laboratoři, protože se zlato „nijak snadno nerozpouštělo“ (asi proto, že lučavka nevydrží dlouho a je potřeba ji namíchat bezprostředně před použitím). Niels Bohr byl podle vzpomínek přátel neúnavným vypravěčem vtipných historek z vědeckého prostředí, ale svým posluchačům prý vždy tvrdil, že „skutečně zajímavé příběhy jsou jen ty, kde před fakty dáme občas přednost své fantazii“.