Recenze

K neoblíbeným školním předmětům, bohužel, v posledních desetiletích přibyla další přírodní věda - chemie. Dokládají to, mimo jiné, výsledky řady průzkumů na národní i mezinárodní úrovni. Důvodů je několik. Ačkoliv je chemie svou povahou vědou experimentální, její výuka na základních a středních školách se více méně omezila na velké množství abstraktních pojmů, které se nedají „ohmatat“ a ověřit. Odpovědnost za tuto situaci nesou tvůrci učebních osnov a didaktikové chemie na vysokých školách, připravující nové učitele tohoto kdysi oblíbeného předmětu s jeho neplánovanými „výbuchy“ při chemikářových demonstračních pokusech. Všichni podlehli tlaku přehnané "korektnosti" prosazujícímu požadavky na extrémní zajištění bezpečnosti žáků i učitelů při vyučování chemie tak, že chemické kabinety jsou prázdné a za rizikové je s nevelkou nadsázkou považováno i rozpouštění kuchyňské soli. Vyučovat chemii jen pomocí slovního výkladu je možná pohodlnější, ale neúčinné. Velkou roli také hraje nově pěstované obecné povědomí chemie jako oboru pro společnost veskrze negativního, poškozujícího životní prostředí a nepříznivě ovlivňujícího zdraví současné a budoucí populace. Ani stále snadnější přístup k informacím na síti sítí neposkytuje lepší možnosti informací o vlastnostech a charakteristikách chemických prvků, sloučenin a látek. A proto díky za každou popularizační knížku!

V edici Akademie věd ČR "Věda kolem nás" (vydalo SSČ AV ČR), vyšel už pátý svazek specializovaný na jadernou fúzi. Tentokrát je na téma, o kterém jsme také psali v Třípólu - o nadšencích, jednotlivcích i institucích, které věnují vlastní peníze a na vlastní pěst shánějí granty, aby mohly bádat v oboru nesmírně obtížném. Žene je nejen badatelské nadšení, ale i vidina budoucí slávy a zisku, pokud by se jim podařilo zajistit pro lidstvo v podstatě neomezený energetický zdroj.

Chytrým a poutavým čtením pro všechny, kteří chtějí pochopit, co se skutečně odehrává v našem těle, když cítíme, myslíme, soudíme, hodnotíme, rozhodujeme či jednáme, je populárně-naučná publikace rakouského novináře a spisovatele Christiana Ankowitsche "Proč Einstein nenosil ponožky". V překladu Terezy Samotamové z původního německého originálu (Berlín, 2015) ji pohotově vydalo s podtitulem "Jak zdánlivě nepodstatné věci ovlivňují naše myšlení" nakladatelství Portál (Praha 2016, 1. vyd., 240 str.).

Pochopit tajuplný svět alchymie a její jazyk není v moderní době vůbec snadné. Umění alchymie je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších oborů lidského usilování, které se praktikovalo už od vlády čínského „žlutého“ císaře Chuang-ti (kolem 27. století př. n. l.) až do počátku 17. století, kdy jeho studiu věnoval většinu svého volného času římský císař a český král Rudolf II. Ačkoliv je alchymie jednou z nauk, které si vysloužily v historii vědy značně kontroverzní pověst a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky v bádání, přispěla svým speciálním a nenahraditelným způsobem k rozvoji evropské učenosti. Z hlediska moderní vědy neexistuje snad jediná teoretická chyba, které by se alchymisté - často brilantní, ale rozporuplné osobnosti - nedopustili. Také alchymistická terminologie byla vším, jen ne jednotným chemickým názvoslovím. Množství látek či procesů, vztahujících se k společnému jmenovateli, materia prima, mělo mnoho různých jmen. Prozaickým a lidsky pochopitelným důvodem těchto zmatků mohou být snahy mnohých alchymistů výsledky své práce jednoduše zašifrovat.

Při zpětném pohledu do historie fyziky zjistíme, že na rozdíl od většiny malých evropských národů má právě u nás tato exaktní věda bohatou tradici sahající daleko do minulosti, až k přelomu 16. a 17. století. Ještě ve druhé polovině 19. století byl vývoj fyziky u nás vázán především na katedry pražské univerzity a polytechniky. Podmínky pro výuku fyziky a fyzikální výzkum se výrazně změnily po vzniku Československé republiky v roce 1918: vedle Univerzity Karlovy (okolo 10 tisíc posluchačů) byla síť vysokých škol rozšířena o českou Masarykovu univerzitu v Brně a Univerzitu J. A. Komenského v Bratislavě. Výuka fyziky přešla z filozofických fakult na nově založené fakulty přírodovědecké, vznikly první mimouniverzitní vědecké instituce pro specializovaný výzkum (např. Vojenský technický a letecký ústav, Masarykova akademie práce, Radiologický ústav ministerstva veřejných prací nebo Fyzikální ústav Škodových závodů), navazující na převratné fyzikální objevy a nástup kvantové a relativistické fyziky přelomu 19. a 20. století.

Geometrie (z gé – země a metria – měření) se považuje za jeden z nejstarších vědních oborů. Jednoduché geometrické útvary byly známy již ve starší době kamenné a podrobněji se zkoumaly ve všech starověkých civilizacích. Geometrie původně sloužila pro praktické účely v zeměměřictví a stavebnictví. Staroegyptští „natahovači provazu“ přeměřovali hranice pozemků po každoroční nilské záplavě. Prastaré indické metody konstrukce oltářů najdeme v Šulba sútrách. Na vědecké úrovni se jim poprvé věnovali staří Řekové, provádějící podobné konstrukce i v menším měřítku (Thalet, Pythagoras, Eukleides, Pappos, Ptolemaios). Platón jako první stanovil striktní podmínku, že k tomu může být užito jen pravítka a kružítka, tedy ideálních tvarů přímky a kružnice.