Columbia: začátek, nikoliv konec

Katastrofa raketoplánu Columbia bude dlouho žít v naší paměti – poneseme si ji v sobě déle, než v televizních reportážích či v titulcích novinových článků. Již ve chvílích, kdy trosky teprve dopadaly na Zem, se znovu objevily úvahy o technické nedostatečnosti Columbie a o zbytečnosti kosmického výzkumu vůbec.

Mýtus o jednoduchosti a bezpečnosti kosmických letů nás postupně ovládl. Létání nám připadá neuvěřitelně snadné, a je jedno, jestli letí letadlo, raketoplán nebo klasická kosmická loď. Postavit v garáži větroň nebo ultralehké letadlo není problém (v Čechách se určitě jedná o stovky kusů) – můžeme si ale se stejnými nástroji a vybavením postavit kosmickou loď? Koncepční rozdíl mezi letadlem a kosmickou lodí je ještě větší, než třeba mezi jachtou a batyskafem, ale to je pravda, které si začínáme všímat, až když nám ji život omlátí o hlavu.
Vesmírných katastrof se za čtyři desítky let odehrálo doslova a do písmene několik, co do počtu víceméně rovnoměrně rozdělených mezi klasické rakety a raketoplány.
Příroda tak, jak jsme si zvykli ji vnímat, je omezena na naši Zemi. Je to ekosystém největší kosmické lodi, kterou zatím lidstvo užívá. Jsme jen malou součástí Vesmíru a tak, jak bychom měli vnímat člověka jako část – podmnožinu – Přírody, tak bychom se měli považovat i za součást Vesmíru a vnímat ho s velkou pokorou.
Kosmické lety jsou velkou metou našeho snažení – a nemusíme přitom myslet na cestu na Mars nebo na trvalou stanici na Měsíci. Ne konkrétní znalosti získané při konstrukci a provozu mezinárodní kosmické stanice ISS, ale odvaha a vůle po dosažení cíle za hranicí našich současných schopností se přenášejí i do řady vědních oborů a přes ně do našeho všedního života.
Pokusy se živočichy, chovanými ve stavu beztíže, samy o sobě asi deštné pralesy nezachrání. Mají ale důsledky, které nám v tom pomáhají. Díky jim si uvědomujeme, že když kosmickou loď jménem Země nebudeme udržovat v pořádku, nevydrží nám dlouho.
Možná ještě důležitější je, že teprve odloučením od mateřského korábu dokážeme docenit jeho význam. Je to podobné, jako když dospívající dítě odchází od rodiny, aby našlo sebe sama a mohlo se do ní vrátit jako dospělý člověk, který teprve může být jejím rovnocenným členem.
V planetárním měřítku jsme ještě nedospělí a tovaryšská léta jsme zdaleka nedokončili. Pokud bychom teď utekli k mamince Zemi pod ochranu její sukně, těžko jí můžeme pomáhat v okamžicích, kdy to bude potřebovat. A že pomoc potřebuje, to všichni cítíme.