Finské hlubinné úložiště pro jaderné palivo

Finové by měli počátkem příštího desetiletí začít ukládat použité jaderné palivo do hlubinného úložiště. Budou v Evropě první. První měděné kontejnery se budou do hloubky 420 metrů v úložišti Onkalo (finsky „jeskyně“) na ostrově Olkiluoto zavážet zhruba v době, kdy Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) u nás vybere dvě nejvhodnější lokality pro české hlubinné úložiště. Finsko je ze všech zemí ve výstavbě hlubinného úložiště nejdále, nepočítáme-li USA, kde již řadu let funguje WIPP (Waste Isolation Pilot Plant), zkušební zařízení na ukládání vysokoaktivních odpadů, většinou z vojenského programu.

První úvahy o finském úložišti se datují již do 70. let minulého století, v 90. letech se postupně posuzovalo více než 100 potenciálních míst, než byla na přelomu století definitivně vybrána lokalita Olkiluoto, v níž leží i stejnojmenná jaderná elektrárna. Práce v lokalitě schválila finská vláda a ratifikoval parlament v roce 2001. V roce 2004 byla zahájena stavba podzemní laboratoře, která je předstupněm budoucího úložiště. Již v roce 2010 dosáhli stavbaři hloubky 420 m, do níž vede skoro pětikilometrový šroubovicový tunel se sklonem kolem 10 %. Více než čtyři sta metrů pod zemí ve dvě miliardy let staré žule jsou nyní vyraženy dva demonstrační tunely, v nichž se testují detaily uložení vyhořelého jaderného paliva.

Finské použité jaderné palivo

Finsko má čtyři jaderné reaktory v provozu (souhrnná kapacita 2 764 MW, vyrábějí 30 % elektřiny pro zásobování země), jeden ve výstavbě a další v přípravě. Použité palivo, kterého za 40 let provozu zatím není mnoho, se skladuje v bazénových meziskladech při elektrárnách. Až bude v provozu hlubinné úložiště, přepraví se ve speciálních kontejnerech po silnici nebo po moři do zařízení Onkalo, do tzv. Encapsulation Plant - budovy, v níž se použité palivo přeloží do skladovacích měděných kontejnerů a v nich zaveze pod zem.

Technologie

Palivo se bude ukládat v měděných kontejnerech do zhruba devítimetrových jam vyhloubených na dně ukládacích tunelů. Jámy se následně zazátkují bentonitem a celý tunel zaveze zeminou. Protože všechny modely a experimenty prokázaly bezpečnost zvoleného konceptu (který je mimochodem velmi podobný českému), vydal v roce 2015 finský STUK (obdoba českého Státního úřadu pro jadernou bezpečnost) povolení ke stavbě finálních úložných kapacit. Již počátkem příštího desetiletí tak do Onkalo poputují první obalové soubory s vyhořelým jaderným palivem. Česká Správa úložišť radioaktivních odpadů využije finské zkušenosti i při přípravě českého projektu. Vloni podepsala smlouvu o spolupráci s finskou firmou Posiva (obdoba SÚRAO), která má výstavbu úložiště Onkalo na starosti.

Obyvatelé jsou pro

Pro Českou republiku je poučné nejen technické řešení, ale především samotný rozhodovací proces při výběru finální lokality a dosažení souhlasu veřejnosti a místních zastupitelských orgánů. Pro schválení lokality totiž bylo nutné nejen rozhodnutí vlády a jeho ratifikace parlamentem, ale také předchozí souhlas zástupců šestitisícového města Eurajoki, v jehož katastru Onkalo leží. Ačkoliv Eurajoki zatím z přípravy a výstavby úložiště nemělo ani euro, schválila městská rada projekt bez větších problémů (20 zástupců pro, 7 proti). V předcházejícím průzkumu veřejného mínění bylo pro vybudování úložiště téměř 60 % místních lidí a jen zhruba 30 % se vyjádřilo proti. Obyvatelé městečka zcela důvěřují stanovisku finského úřadu pro jadernou bezpečnost (STUK), který řekl, že uložení vysokoradioaktivních odpadů v hloubce přes 400 metrů pod zemí je bezpečné a pár kilometrů vzdálené domovy obyvatel Eurajoki nikterak neohrozí. Finové do nejmenších podrobností posuzují desítky možných scénářů, aby prokázali bezpečné uložení na 100 000 let, dokonce v Grónsku testovali i vliv očekávané doby ledové.

Stavební ruch nevadí okolí

Jednu z velmi častých obav představuje strach z nadměrného zatížení silnic a vesnic v okolí nákladními automobily, které budou odvážet z podzemí vytěženou horninu. V Onkalo již řadu let podzemní prostory úložiště skutečně vznikají, proto tu mají i reálná data dokumentující dopravní zátěž. V současné fázi pokročila stavba úložiště až do finální hloubky přes 400 m, do níž byl vyražen zhruba pětikilometrový tunel. Objem vytěžené zeminy činil cca 100 000 m³, což představovalo zhruba 270 000 tun materiálu pro 13 500 nákladních aut. Pokud tato data přepočítáme standardními pracovními dny (625) a hodinami (7–22), dostaneme se na hodnotu představující průjezd přibližně 1 až 2 nákladních automobilů za hodinu. V běžném provozu většiny obcí a měst za hodinu projedou desítky osobních automobilů, nákladních vozů, traktorů nebo kamionů. Několik dalších nákladních aut s vytěženou horninou tedy jistě nepředstavuje zásadní újmu a ekologický dopad.

Na ostrově Onkalo plánují při výstavbě úložiště vytěžit 2 000 000 m³ horniny, což z hlediska celkové doby provozu úložiště před jeho plánovaným uzavřením (více než 100 let) není žádný hrozivý objem. Představuje to v přepočtu maximálně jedno nákladní auto denně. Co do rozsahu těžby je velmi podobný i projekt českého úložiště, tudíž lze očekávat také přibližně stejné údaje z hlediska dopravy.

Zdroje: Zprávy ze Správy, zpravodaj SÚRAO, jaro 2017