Naše první slova

Původ řeči je jednou z největších záhad lidstva. „Na začátku bylo slovo...“ praví Bible. Ale jaké? Minimálně od biblických časů jsme se snažili rozluštit původ lidské řeči. Je to konec konců jedna z charakteristik, která nás odlišuje od jiných živočichů. Mezi desítkami jiných druhů primátů ani jeden nemá komunikační systém, který by se přiblížil našemu svým rozsahem vyjadřování. Příběh naší řeči je však psán neviditelným inkoustem. Archeologické poznatky mohou poskytnout jen okrajové důkazy o původu řeči, a to až od doby vzniku písemných památek před několika tisíci lety. To vedlo některé vědce až k názoru, že hledání původu řeči je vlastně bezpředmětné. Proto v roce 1866 Paris Linguistics Society dokonce zakázala diskuse na toto téma, což vědci dodržovali téměř sto let. Naštěstí se moderní evoluční teoretici nenechali odradit. Ve výzkumech, které zahrnovaly poznatky z archeologie, antropologie, vědy a lingvistiky, se konečně začalo zkoumat, kdy a jak řeč vlastně vznikala.

Někteří vědci se domnívají, že řeč vznikla asi před 40 000 lety. Tehdy začaly vznikat jeskynní malby a symboly, které prokazují abstraktní myšlení, což je předpoklad pro vznik řeči. Tato teorie ale nebyla nikdy považována za příliš přesvědčivou. Postupně získávané důkazy o vývoji klíčových anatomických změn umožňujících vznik řeči naznačují, že řeč musí mít daleko hlubší kořeny. Jiné velké opice mají vzduchové kapsy v hrdle, které jim umožňují vydávat bručivé zvuky k zastrašování rivalů. Tyto kapsy ale zase bránily vzniku zřetelných samohlásek, které jsou charakteristické pro vznik řeči. Naši nejranější předci měli rovněž takové kapsy, ale ty už nebyly nalezeny u Homo heidelbergensis, který se objevil před 700 000 lety a byl společným předkem Neandertálců a moderního člověka.

K řeči jsou potřeba nervová spojení

Jak Neandertálci, tak moderní člověk vykazují již velký počet nervových cest od mozku k páteři, k bránici a svalům mezi žebry. To vše poskytuje jemnou kontrolu dechu potřebnou k vydávání zvuku. Oba druhy našich předchůdců mají kromě toho charakteristické změny, které oddělují vnitřní ucho. Pak je zde ještě gen FOXP2 ovlivňující mozek a umožňující regulovat řeč. Tento gen je rozšířen u savců, ale lidé mají jeho verzi, která kontroluje i pohyb tváře a úst, což je potřebné pro vznik srozumitelné řeči. Neandertálci mají velmi podobnou verzi genu, což naznačuje, že také měli schopnost složité artikulace. Díky všem těmto poznatkům dospěli Bart de Boer a kol. z Free University of Brussels k závěru, že určitý druh řeči se objevil už před asi 400 000 lety, když se Neandertálci a moderní lidé oddělili. Mohlo k tomu ale dojít i několik set tisíc let předtím, snad dokonce i před dvěma miliony lety, kdy kamenné nástroje potvrzují, že lidé již tehdy lovili. Jazyk a řeč vznikají na základě složitého mixu fyzikálních, sociálních a kulturních vlivů, které se postupně vyvíjely. A tak se dostáváme až k Homo erectus, který již byl schopen vyrábět nástroje, lovit a měl vypracovaný určitý druh pokročilého komunikačního systému.

Zpívání

Je velmi těžké určit, co nás přivedlo na evoluční cestu k získání řeči. Existují tři tábory vědců. Do prvního patří Charles Darwin, který tvrdil, že naši předci prošli určitým druhem muzikální protořeči. Podobně, jako je tomu u ptačího zpěvu, nemají zvuky specifický význam, ale ptačí samci je využívají k přilákání samičky a vymezování teritoria. Naše hlasová přizpůsobivost se poprvé projevila při sexuálním výběru, kdy soutěžící samci používali složitější písně k porážení rivalů. Teprve později s rozvojem lidské inteligence zvuky pomalu získávaly i vnitřní význam. Darwin objevil, že skupina primátů – giboni – zpívají, aby si získali samičku. Moderní věda nyní naznačuje, že i u lidí existuje intimní spojení mezi řečí a hudbou.

Gestikulace

Druhý tábor nabízí jiný způsob vzniku protořeči, kdy první komunikace vzniká s pomocí pohybu rukou. Tato myšlenka je atraktivní z mnoha důvodů. Mohla by například vysvětlit, proč lidé, včetně slepců, pohybují při řeči rukama, aniž si to často vůbec uvědomují. Obdobou je i znaková řeč pro lidi postižené hluchotou. Fanouškem této teorie je Stephen Levinson z nizozemského Max Planck Institute for Psycholinguistics, jenž poznamenal, že Homo erectus, i když ještě neměl anatomické změny pozdějších druhů, mohl již používat pohyby rukou a gesta při koordinaci lovu. Na začátku vývoje řeči mohla být gesta snazším prostředkem pro komunikaci myšlenek.

Napodobování

Dostáváme se do třetího tábora, který se domnívá, že se řeč poprvé objevila jako „onomatopoeia“, tj. napodobování jiných zvuků. Je to asi nejpochopitelnější teorie o vzniku řeči ze všech tří možností. Nakonec i děti napodobují řehtání koně nebo hlas sovy. Tato varianta se však z historického hlediska neprosadila, protože našim časným předkům chyběly anatomické a neurální adaptace potřebné pro kontrolu hlasu. Nyní ale věda objevuje u některých primátů, že lépe kontrolují dýchání a hlas, než se dříve předpokládalo. Někteří orangutani se například naučí pískat nebo reprodukovat zvuky o určité výšce. To naznačuje, že naši časní předci byli schopni napodobovat zvuky, aniž k tomu potřebovali mnoho anatomických změn.

Významné zvuky

Existují námitky, že napodobování zvuků je nedostatečné pro to, aby se vytvořil základ protořeči. Jak by naši předci mohli zvukem naznačit takové věci, jako je rostlina nebo nějaký nástroj nebo ještě něco abstraktnějšího, jako je naznačení směru k řece? Jaký zvuk by například použili k označení živočicha, jako je třeba králík? Naproti tomu by například pohyby rukou mohly znázornit určité tvary, což podporuje myšlenku, že před vznikem řeči mohla být používána gestikulace. Nejnovější výzkumy naznačují, že napodobování je univerzálnější, než jsme se dříve domnívali. Protože ke každé z uvedených tří hypotéz existuje mnoho pro a proti, nezdá se, že bychom při hledání odpovědi na vznik řeči postoupili dále než uvedená pařížská společnost v roce 1866.

Co když jsou pravdivé všechny tři teorie?

Dnes se ve světě mluví asi 7 000 jazyky, včetně jazyků původních obyvatel Austrálie a jiných kmenů, které při řeči používají prvky písní, pohyby rukou, zvuky a slova. Místo toho, aby si uvedené tři teorie konkurovaly, vyvíjely se vedle sebe a poskytly jednotnou teorii o původu řeči. Tuto teorii dnes navrhuje antropolog Jerome Lewis z londýnské University College. Lewis se podobně jako Dawin domnívá, že zpívání byl první krok k uvolnění hlasivek. Ale na rozdíl od sexuálních pohnutek se domnívá, že zpívání mělo spíše obranné účely. Tato myšlenka ho napadla při výzkumu u kmene Bayaků v centrální Africe, kde lidé zpívají celou noc, aby odradili predátory. Podobné chování bylo zaznamenáno i mezi Sany v jižní Africe a pralesními indiánskými kmeny. Lewis se domnívá, že zpívání se začalo používat od té doby, kdy naši předci slezli ze stromů a začali se pohybovat ve vysoké trávě savany. Když naši předci začali na savaně chodit vzpřímeně, byli vystaveni velkým nebezpečným kočkám. První písně ale zněly zcela jinak, než je tomu dnes. Sborové zpívání odhánělo zvířata a pomáhalo chránit zranitelné skupiny lidí. Hlasové projevy a změny tónů pomáhaly také předstírat, že se jedná o početnější skupiny. Rovněž se zdokonalovala hlasová dovednost, která byla důležitá pro vývoj vokální a řečové artikulace. To na druhé straně napomáhalo zlepšovat talent napodobování, což se hodilo při lovu. Moderní lovci-sběrači často napodobují zvuky lesní zvěře, aby ji přilákali blíže k sobě. Napodobují rovněž hlasy ptáků, aby se lépe orientovali v hlubokých lesích. Napodobování zvuků při lovu poskytlo našim předkům bezprostřední evoluční výhodu. Lewisova všeobecná teorie o vzniku řeči je přijímána i jinými výzkumníky a řeší dvě největší záhady vývoje lidstva: původ řeči a zpěvu. Potvrzuje rovněž význam Charlese Darwina.

Příběh hledání prvních slov

Zdroj: David Robson: Finding our voice. New Scientist, 2019, č. 3228, s. 34-37