Kontrola jízdenek, prosím!

Naši pradědečkové tuhle větu měli doslova pod kůží. Autobusy, tramvaje, metro, vlaky, letadla – vždy a všude je čekala kontrola, zda mají zakoupenou tu správnou jízdenku, zda si zaplatili za možnost strávit kus svého života v kovové schránce, pohybující se světem. A když to nebyla jízdenka, byla to myšlenka na to, jestli je v nádrži dost benzínu, v akumulátoru dost energie.

Statistici měli jako u všeho možného i zde odpověď na otázku, kolik času lidé strávili cestováním, přemisťováním z místa na místo. Sedmnáct procent života – celou jednu jeho šestinu – lidé zkonzumovali něčím, co samo o sobě nepřinášelo jakýkoliv pozitivní přínos ke kvalitě jejich života.
Samozřejmě nemluvím o tom, co lidé mohli najít tam, kam dorazili. Mluvím o čase, který strávili přesuny. Fantazie spisovatelů sci‑fi sice zpracovala různé varianty přesunu červími dírami, portály a kdoví čím ještě. Ale používali je jen jako zpestřující prostředek pro přenos děje na jiné místo, o dalších důsledcích moc nepřemýšleli.

Vynález teleportu nedávno oslavil padesáté výročí, ale skutečné rozšíření tohoto zařízení se stalo realitou až po objevu technologie permanentních prostorových bypassů, které bez výdeje energie – a tedy doslova a do písmene zadarmo – udržovaly spojení mezi jednotlivými teleporty. Okamžitě se začaly projevovat nové možnosti této technologie. Připomíná to prastarý vynález mobilních telefonů, nikdo z vědců ani umělců nedokázal předvídat, jak tento malý přístroj změní zvyky a životní styl i těch nejobyčejnějších lidí.

Čas, ušetřený cestováním, pro každého člověka více než sto tisíc hodin, o které si může jakoby prodloužit
život, přidat k němu nějakých dvanáct či ještě více let – to ve skutečnosti je jen třešnička na dortu časově bezztrátového cestování.

Sociální inženýři snad celé století vymýšleli, jak odstranit nezaměstnanost – a najednou se tu objevilo cosi, co ji tak nějak odbouralo samo od sebe. Mobilita pracovní síly bylo kdysi zaříkadlo, kterým se zaštiťovali politici a hlavně podnikatelé. Dnes můžete bydlet v horách v dřevěné chalupě z osmnáctého století a přitom každý rok střídat místo, kde pracujete. Každý z nás si může vybrat prostředí, které mu vyhovuje, stejně jako si může vybrat práci, která ho baví. A kde je, na tom nezáleží.
Asi byste nevěřili, že ještě před čtyřiceti lety přírodovědci byli ohroženým druhem – zájem o studia biologie a zoologie byl minimální právě i proto, že kvalitní vědecká práce v těchto oborech vyžadovala neustálé cestování po světě. Najednou se ale vědcům otevřela možnost obden střídat laboratoř a terén a nové objevy se začaly hrnout a valit a novináři, vždy vděční za poutavá témata, udělali pro tyto obory tak intenzivní promo akce, že přetlak zájemců o studia přírodovědných oborů byl větší, než o studium práv.

Přelidnění atraktivních míst, které zpočátku vyvolávalo protesty a snahy regulovat cestování teleporty, rychle skončilo. Kdo jednou pobyl na Velikonočním ostrově nebo na Bali spolu s dalším půlmilionem návštěvníků, si příští návštěvu dlouho rozmýšlel. Registrace DNA uživatelů teleportačních služeb znepříjemnila cestování zločincům a i nevelké vstupné, které se začalo vybírat od návštěvníků (na rozdíl od těch, kteří přicházeli tvořit hodnoty), zase posloužilo jako další zdroj pro zvelebování mnoha míst světa.

(Psáno v Anchorage a Kapském Městě, srpen 2073.)