Konec jedné legendy

Bez jídla člověk vydrží možná i více týdnů, než bez vody dnů. Přesto lidé vodou plýtvali, jako kdyby jí okolo nás bylo moře. Slané vody jsou okolo nás plné oceány, vodu pitnou a užitkovou abyste hledali s proutkem. Ne že by to fungovalo, ale kde nic není, jsou si geolog s vrtnou soupravou a proutkař s proutkem rovni. Jen ten proutkař je levnější...

Atak skončila jedna legenda. S trochou nadsázky můžeme říci, že začala již ve starověku. Záchody tehdy sice nebyly doopravdy splachovací, ale do stok zavedené říčky odváděly velmi podobnou práci, jako současná zařízení. První skutečný splachovací záchod vyrobil již roku 1592 sir John Harrington v anglickém městě s příznačným jménem Bath. Jeden používal on sám, druhý byl v domácnosti královny Alžběty I. Až v první třetině osmnáctého století se splachovací záchody začaly objevovat častěji, a od roku 1775 byly přihlašovány nejrůznější patenty na toto téma. Postupným vývojem a díky nápaditým technikům, výrobcům a obchodníkům, mezi kterými největší jméno získal Thomas Crapper, se koncem devatenáctého století stal splachovací záchod běžnou výbavou domácností.

Jenže splachovací záchody se postupem času staly prokletím. Až polovina vody, kterou domácnosti koncem dvacátého století spotřebovaly, protekla tímto zařízením. Jejich devastující vliv na vodní zdroje byl zpočátku pomíjen, spíše byly snahy poněkud redukovat množství vody, které si nárokovaly pro svoji jinak velmi užitečnou službu lidstvu. Ale to byly jen kosmetické úpravy.

Pět set dvacet let trvala legenda splachovacího záchodu, téměř sto padesát let trvala jeho vláda nad našimi zdroji pitné vody. Žízeň začala poroučet, a tak se snad tisíce vynálezců na celém světě vrhlo na téma, které jim mělo přinést nesmrtelnost a mnoho svazků bobřích koží či jejich modernějších ekvivalentů. První významnější ohlášenou inovací byl plynový spalovací záchod, brzy se však projevily jeho nevýhody – tou nejdůležitější byla nutnost nejméně jednou týdně z něj odstraňovat popel. Chemické záchody s uzavřeným cyklem byly úspěšnější. To, co vypouštěly do kanalizace, sice úspěšně hubilo potkany, ale také ničilo biologické filtry v čističkách odpadních vod. Nakonec zvítězila koncepce VanderGraafova záchodu, v němž se odpad vysokonapěťovými výboji elektřiny nejprve vysušoval a pak rozkládal. V tom si vzal inspiraci z jednoho ze svých předchůdců. Zbytek, s trochou vody rozmělněný na řídkou pastu, se pak vypouštěl do kanalizace. Začala nová éra. Ne, že by se tím pitná voda stala přebytkovou záležitostí, ale už pouhá patnáctiprocentní úspora byla podstatná a navíc se tento přístup stal inspirací pro řadu dalších zařízení, která snížila spotřebu vody i v mnoha dalších aplikacích včetně průmyslové výroby. A protože se růst počtu obyvatel ve třicátých letech tohoto století zpomalil a brzy pak i zastavil, můžeme dnes se současnými zdroji s vodou vyjít – obtížně, ale vyjít.