Jaké to bylo, když peníze odešly do muzeí

Zatímco největšími technickými revolucemi dvacátého století byly mobilní telefony a internet, ve století jedenadvacátém – jakkoliv za sebou máme jen jeho první třetinu – to rozhodně bude virtuální realita a elektronické peníze.

Všechno začaly odhmotněné peníze, které měli lidé uložené na svých bankovních účtech. Zacházet s nimi se dalo jenom velmi obtížně, banky si držely vaše peníze u sebe zuby nehty. Když jste je chtěli utratit, bylo to mnohem složitější, než utratit vašeho psa. Museli jste provést rituální taneček plný přesně určených figur, a pokud jste některou z nich spletli, tak jste museli začít nanovo a od počátku, a ani internetové bankovnictví na tom moc nezměnilo.
Druhou možností byly platební karty. Původně jen prostředek pro to, aby lidé ztratili zábrany při nakupování věcí, brzy se staly výbornou ochranou před zloději. Ukrást se sice daly, ale platit bez právoplatného majitele se jimi nedalo.
Když hrozba globálního terorizmu donutila státy k zavedení jednotných mikročipových identifikačních implantátů, vázaných na DNA jejich nositele, banky přivítaly možnost, jak se dostat lidem doslova pod kůži. Z obchodů zmizely pokladní, místo toho jste s vozíkem zaparkovali u terminálu, který vám na obrazovku vyjel obsah vašeho nákupního vozíku a vy jste jen potvrdili platbu. Převody peněz na účty jiných osob se staly tou nejjednodušší činností, stačilo v osobním komunikátoru zadat jméno a částku a peníze přeskočily mezi lidmi bezdrátovým přenosem stejně rychle, jako SMSka.
Centrální banky dospěly k závěru, že tisk bankovek a ražení mincí je přepychem, který stojí peníze a přináší málo užitku. Hmotné peníze během několika let zmizely z oběhu a staly se muzeálními exponáty. Noční můra žebráků, bezdomovců a mafie se stala denní realitou. Klobouky u nohou potulných hudebníků ztratily smysl. Pouliční prodavači novin si buď museli koupit bankovní komunikační terminály, nebo – vlastně tady žádné nebo nebylo. Finanční úřady zářily – to, co se nepovedlo několika generacím ministrů financí, se realizovalo během pár let. Každá platba byla pod dohledem státu.
Černá ekonomika se přizpůsobila rychle –
začala tisknout vlastní papírové peníze, které se rychle rozšířily mezi lidi, kteří neměli chuť dostat se do kontaktu s bankami. Policie byla bezmocná – za zabavené peníze byla okamžitě k dispozici náhrada, stačilo na správném místě odevzdat protokol o zatčení se soupisem odevzdaných černých bankovek.
A hráči mariáše měli zásoby drobných mincí, které pietně opatrovali desítky let a které jim ještě tak půlstoletí vydrží.
Takže se vlastně tak moc nezměnilo. Jen stát ví o některých lidech víc, než před půlstoletím.