Rubriky

USA plýtvá potravinami. Problém je o to závažnější, že tím obyvatelé Spojených států přicházejí o energii. Přitom dnes již není žádným tajemstvím, že uspokojování světové poptávky po energii bude brzy velmi obtížné. Hlavní pozornost se zatím zaměřuje na vyhledávání ropy v oblastech, které jsou obtížně dostupné, na získávání alternativní ropy z dehtových písků a na zvyšování energetické účinnosti. Přitom se přehlíží jednodušší cesta: ušetřit velké množství energie zamezením obrovského plýtvání potravinami. Tento způsob by byl rychlejší než jiné metody zabezpečování energie a přitom by bylo možné ještě ušetřit peníze a snižovat uhlíkové emise.

Budou urychlovače částic schopné spalovat vysoce aktivní odpad a současně vyrábět elektřinu? Splní se sen jaderné alchymie? Bude nezbytné ukládat jaderný odpad?

Fotosyntéza je jedním z nejlepších vynálezů přírody. Umožnila existenci vyšších forem života. Pokud bychom ji uměli využít nebo dokonce napodobit, mohla by přispět k řešení budoucích energetických problémů. Manajit Hayer‑Hartlová a Ulrich Hartl nyní zkoumají tuto možnost v Ústavu Maxe Plancka pro biochemii v Martinsriedu u Mnichova.

Je všeobecně známo, že se původně dobře míněné ideje mohou nechtěně zvrtnout. Podívejme se například na to, co se děje ve jménu rozvoje využívání potravinových plodin nikoliv k výživě lidí nebo hospodářských zvířat, ale ke „krmení“ dopravních prostředků kapalnými biopalivy coby částečné náhrady benzínu nebo nafty.

Biopaliva jsou na energetické scéně teprve krátkou dobu. Jejich první generace ztrácí na atraktivnosti, protože konkuruje výrobě potravinářských plodin. Základní surovinou je zde směs cukrů, škrobu a olejů, pocházející zejména z cukrové třtiny a kukuřice. Druhá generace biopaliv je založena na nepotravinářských plodinách, případně na nepoživatelných částech potravinářských plodin, jejichž celulóza se ale těžko štěpí na jednoduché molekuly. A existuje ještě třetí generace využívající mikroby, které mohou žít na plochách nevhodných pro pěstování potravinářských plodin a mohou produkovat chemikálie téměř přímo využitelné v motorech.

V roce 314 před Kristem si řecký filosof Theofrastus všiml něčeho neobvyklého: když zahříval černou krystalickou horninu turmalín, začala náhle přitahovat popel a kousky slámy. To, co pozoroval, známe dnes jako pyroelektřinu, tj. schopnost některých krystalů při zahřívání nebo ochlazování krátce vytvářet elektrické napětí. Nyní se stejný jev začíná využívat k přeměně odpadního tepla na elektrickou energii.