Neviditelné nebezpečí aneb nebojme se strachu

„Neviditelné nebezpečí“ je populárním termínem moderní doby. Míní se tím vše, co ohrožuje člověka a on to jen těžko může postihnout vlastními smysly bez technologické podpory – nejrůznější chemikálie, radiace, bakterie i viry, a to ať už šířené „přirozenou cestou“, jako například ptačí chřipka, nebo vinou nehod a nedbalosti – třeba při nedávné havárii v Číně, či záměrnou činností lidí – teroristickými útoky. A právě ono neviditelné nebezpečí je podle některých odborníků jedním ze zásadních faktorů neurotizujících moderního člověka, vyvolává obrannou reakci organismu – strach, zároveň však neposkytuje zjevného nepřítele, proti kterému by mohl jedinec bojovat nebo před kterým by mohl prchat. Následkem tohoto trvalého, avšak těžko identifikovatelného ohrožení je zvyšující se úzkost a stres a tendence ventilovat toto napětí vůči zástupným objektům, které si jedinec, nebo dokonce společnost za podpory médií, s neviditelným nebezpečím spojuje – mohou to být potencionální teroristé – lidé jiného vyznání či rasy, ale také vědci, ptactvo nebo třeba nadnárodní společnosti.

UŽITEČNÝ STRACH – NEBEZPEČNÁ ÚZKOST
Přitom strach sám o sobě je přirozený. Je běžnou reakcí živé bytosti na ohrožení její existence nebo potřeb, umožňuje mobilizovat schopnosti a dovednosti organismu a jako takový zvyšuje šanci na přežití jedince i druhu. Dokonce i ono známé strnutí způsobené strachem mělo v biologické minulosti svůj význam – nehybný tvor, především mládě, snadněji unikl pozornosti dravce. V době vyspělých technologií, informační revoluce a hektického životního tempa se však stále častěji mluví o jiné formě strachu, kterou psychologové nazývají úzkost. Je to strach dlouhodobý, nespecifikovaný, objekt vzbuzující obavy je nejasný a mobilizace organismu se tak nemá proti čemu obrátit. Úzkostný člověk žije ve stavu permanentní reakční pohotovosti, což je nejen nesmírně vyčerpávající, ale může to vést i k fyziologickému poškození organismu. Onu trvalou nejistotu, „spodní proud úzkosti podemílající stabilitu lidské osobnosti“, vyvolává právě již zmíněné neviditelné nebezpečí.

Ale jak tato „škodlivost“ strachu v moderní společnosti koresponduje se stále rostoucí zálibou v adrenalinových sportech, s vyhledáváním, byť z části zdánlivého, nebezpečí? Strach je nejen přirozenou reakcí organismu, ale je do značné míry i jeho potřebou. Je jedním z nejsilnějších motivačních faktorů a prostřednictvím fyziologických reakcí je nejen jakýmsi očistným mechanismem, ale může se stát dokonce i drogou. Člověk se prostě občas potřebuje bát. Ne příliš a musí mít příležitost svůj strach přiměřeně ventilovat, ale bát se potřebuje. Z toho těží nejedno odvětví zábavního průmyslu, hororovými snímky počínaje, přes různé pouťové horské dráhy a zámky hrůzy, a celou řadou adrenalinových sportů konče. Takovéto vybití potřeby strachu je ve své podstatě zdravé, rozhodně zdravější pro jednotlivce i společnost než pojímat jako adrenalinový sport třeba běžnou jízdu automobilem, je však zároveň ošidné – učíme se při něm, že náš strach je kontrolovaný, krotký, jaksi zdomácnělý, můžeme si ho dávkovat, kdy chceme, v míře, která je pro nás přijatelná a vlastně nás baví. Zdálo by se, že je to jakési otužování, to však platí pouze částečně. Strach, ten skutečný, „divoký bratříček“ našeho strachu doma chovaného, se totiž tak snadno zkrotit nedá.

MODERNÍ DÉMONI
Úzkost a stres, stejně jako neviditelné nebezpečí však nejsou, ač to tak mnohdy vypadá, vynálezy moderní doby. Naopak, dalo by se říci, že třeba člověk středověký žil v setrvalé nejistotě mnohem věší, než jedinec moderní. Stačila chladnější zima a lidé mřeli hlady, v lesích se potulovaly vlčí smečky, války byly na denním pořádku stejně jako otravy neznámými látkami, a když už si jeden mohl myslet, že to všechno ve zdraví přečkal, zavítala mezi lidské plémě černá smrt, epidemie nejen moru, ale také cholery, tyfu nebo neštovic. Oč bezpečněji žijeme my – občas se sice na obzoru mihne hrozba nemoci šílených krav, teroristy šířeného antraxu, otravy chemikáliemi ze špatně vyrobených formiček na pečivo nebo běsnění živlů v podobě vlny tsunami či některého z hurikánů, v malebné kotlině v srdci Evropy však stále setrváváme v relativním bezpečí a pohodlí. A v tom, nikoliv ve zmnožení „neviditelných hrozeb“, je právě onen kámen úrazu. Nejsme totiž stále ještě uvyklí vyrovnávat se s neviditelným nebezpečím, nevyužíváme možností, které nám naše civilizace skýtá, ale chováme se stejně jako naši dávní předci.

Rádi bychom se chránili před nemocí šílených krav, a tak nejíme hovězí. Bojíme se ptačí chřipky, a proto skupujeme léky s pochybným účinkem. Děsí nás možnost teroristického útoku, a naléháme tedy na naši vládu, aby se, nedej Bože, nezapletla do nějakých bojů na Blízkém východě. Ačkoliv nám moderní společnost poskytuje dostatek údajů, nej-
sme schopni nebo ochotni zorientovat se v informačním boomu a snadno propadáme panice. Úzkost z neznámého, neviditelného nebezpečí, z virů, bakterií, chemických jedů, radiace a teroristů nás nevede k náročnějšímu hledání skutečných příčin ohrožení, ale k primární strachové reakci. A právě v tom se, kupodivu, od našich předků vůbec nelišíme. Stejně jako oni se tak bojíme „démonů“, kterým příliš nerozumíme, stejně jako oni hledáme možnosti obrany či útěku v často nesmyslných a nelogických činnostech, bez znalosti a pochopení podstaty věci, stejně jako oni, hnáni strachem a úzkostí, pořádáme hony na čarodějnice. Za léta vývoje vědy a techniky se tato primární reakce člověka vůbec nezměnila, naopak, prostřednictvím médií ještě zmasověla. I my máme své šamany a inkvizitory, až na to, že ti naši obvykle nosí bílé pláště, a jako naši předci, i my máme tendenci nakonec jim nevěřit a brát „spravedlnost a bezpečí svých blízkých“ do vlastních rukou.

NEPROPADEJME PANICE
Ono neviditelné nebezpečí naší doby a z něj vzešlá úzkost tedy vlastně vůbec není moderní. Naopak, je staré, jako lidstvo samo. Co si s ním však máme počít? Stejně jako naši předci, i my můžeme, ve své podstatě, učinit jen jediné – nebát se vlastního strachu, nebát se úzkosti a nenechat se jí ovládat – nepropadat panice, i když je médii tak často šířena. Máme totiž mnohem rozsáhlejší pole možností, co se týče skutečného odhalení příčin ohrožení a boje s ním. Vědomý, konkretizovaný, poznaný nepřítel je lepší, než neznámé, podvědomě vnímané obavy. Vždyť právě strach ze strachu je tím nejvíce spoutávajícím faktorem křehkého lidského života.