Rubriky

Internet se čím dál tím víc stává světem, v němž někteří z nás tráví své hodiny a dny. Na internetu si můžeme s kamarády zajít do „hospody“ – diskusní místnosti na jednom z mnoha serverů – a popovídat si o čem se nám chce, zatímco fyzicky sedíme v pohodlí domova, neruší nás hluk či zakouřené prostředí, posloucháme svou oblíbenou hudbu, popíjíme, co nám chutná, a nemusíme řešit noční dopravu domů. Na internetu se můžeme seznámit, zajít si do „kina“ a popovídat si o filmu, ba dokonce se můžeme vrhnout i do virtuálního sexu – opět bez nepříjemných důsledků.

Futurologové – novodobí věštci ve vědeckém hávu – často a rádi mluví o přelidnění jako o jedné z velkých hrozeb pro budoucnost lidstva. Politici, kteří občas fušují do řemesla sociologům, naopak bijí na poplach – porodnost klesá, ekonomicky aktivního obyvatelstva je stále méně, a kdo bude vydělávat na důchody současné generace? Vezměte si příklad z Bacha a nedávejte si bacha, hlásaly před několika lety bilboardy jisté politické strany. Co nám tedy vlastně hrozí – přelidnění nebo vymření?

Bílé šaty na první svatbu, smrček nebo jedlička o Vánocích, otec pracující – matka v domácnosti, ale také teplé nebo studené večeře nebo vykání prarodičům – to všechno jsou tradice. Dalo by se říci, že tradice jsou jakési zvyky více lidí – rodinami počínaje a velkými společenstvími, jako je například římskokatolická církev, konče. A tyhle zvyky mohou být pro někoho z nás pěkně železná košile.

Nikdo je nemá rád. Už od dob Marie Terezie, kdy nahradili těžkopádný, pomalý a nevýkonný feudální systém. Tenkrát byla ovšem byrokratizace výkřikem módy, z Francie převzatým trendem, který zachránil neovladatelný Titanic habsburské monarchie, a nelibost, kterou vyvolávala, byla způsobována především její výkonností, neúplatností a důsledností v dodržování zákonů a předpisů.

Nejlepší způsob, jak si rychle vydělat velké peníze, je založit si církev, řekl prý Ron Hubbard.

Jednoho dne to čeká každého z nás. Ne, nemluvím ani o stáří, ani o smrti, ale o volbách – o hlasovacích lístcích vhozených do schránky. Někteří z nás je plynule přemístí do koše na papír, jiní uposlechnou doporučení rodičů a další s pocitem občanské povinnosti pečlivě prostudují kandidátky stran a poté se s myšlenkou na lepší budoucnost našeho státu rozhodnou. Ale volí všichni – i ti, kteří k volbám nikdy nepřijdou – i oni svým rozhodnutím dávají najevo svůj postoj a volky nevolky tak vlastně volí. V současném volebním systému svou neúčastí ovšem nepodpoří apolitičnost či snížení počtu poslanců, ale především malé a extrémistické strany. Zkrátka ať už jsou volby jakkoliv svobodné a demokratické, svobodu skutečně nevolit nám neskýtají.