Rubriky

Vysoko v budově Tokamaku ITER, který se právě staví v jižní Francii, se nacházejí speciální místnosti s citlivou elektronikou. Ta vyžaduje ochranu před neutronovým a gama zářením, které bude ITER za provozu produkovat, a které by elektronické součástky mohlo časem degradovat nebo způsobit softwarové chyby. Řešení? Zbrusu nová malta pro speciální místnosti! Srdce nadšených domácích kutilů by nad ní zaplesalo!

V moderní medicíně se hojně využívá ionizující záření, jak v diagnostice, tak v terapii. Lékaři a radiační fyzici přesně plánují zákroky a vypočítávají potřebnou radiační dávku. Víme ale s jistotou, jakou dávku absorbovalo pacientovo tělo? Každý jsme jiný a záleží na mnoha dalších okolnostech. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) vede od roku 2017 výzkumný projekt MEDBIODOSE, do kterého se zapojilo 27 zemí. Jeho úkolem je osvětlit, jak expozice ionizujícímu záření skutečně ovlivňuje lidské zdraví. Projekt se zaměřil na klinické aplikace biodozimetrie, na to, jak lze použít měření biologických reakcí k odhadu množství ionizujícího záření, které pacient obdržel. Během několika let projekt získal nová a velmi užitečná data, která rozšiřují potenciál dozimetrických biomarkerů – biologických indikátorů, které odrážejí množství ionizujícího záření, kterému byl člověk vystaven. (V závěru článku najdete přehled, kde všude se záření v medicíně využívá.)

Existuje jaderný reaktor, který vyrobí více paliva, než sám spotřebuje. Zní to jako sci‑fi, ale postavit jej už zkouší lidstvo od padesátých let. Celkem jich postavilo asi 20, ale jen dva jsou v provozu. Nyní k nim přibývá zbrusu nový v Indii. V Kalpakkamu, na pobřeží Tamilnádu, dosáhl Prototype Fast Breeder Reactor (PFBR) svého prvního kritického stavu – okamžiku, kdy se v jeho aktivní zóně rozběhne stabilní, samoudržující se štěpná reakce. Tento milník označil indický premiér jako „definující krok“ pro budoucnost země. Proč je to tak velká věc? Protože PFBR není jen další jaderný reaktor. Je to most do budoucnosti, který může změnit způsob, jakým lidstvo získává energii.

Moderní zemědělství řeší mnoho problémů souvisejících s potravinovou bezpečností, degradací půdy a dopadem chemických hnojiv na životní prostředí. Konvenční dusíkatá hnojiva, vyráběná Haberovým-Boschovým procesem, představují zhruba 2 % celosvětové konečné spotřeby energie a ročně uvolňují přibližně 400–500 milionů tun CO₂. Globální aplikace dusíkatých hnojiv přesahuje 110 milionů tun ročně, což přispívá ke znečištění půdy a vody a ztrátě biodiverzity. Proto jsou naléhavě potřeba alternativní a ekologicky šetrné přístupy. Jedním z nich může být PAW (plazmou aktivovaná voda). Představuje slibné řešení, protože vytváří reaktivní formy dusíku a kyslíku (RONS) přímo ze vzduchu a vody bez chemických činidel. PAW slouží nejen jako mírný biostimulant, ale také jako zdroj biologicky dostupného dusíku, čímž účinně uzavírá krátký cyklus dusíku a zároveň snižuje environmentální stopu hnojení.

Krátce po Velikonocích, 8. dubna, skončila výměna 45tunového bezpečnostního rychlouzávěru u turbogenerátoru č. 3. Soustrojí TG 3 vodní elektrárny Slapy obnovilo dodávku do energetické sítě. Důvodem téměř roční odstávky třetiny kapacity elektrárny byla oprava. Původní segment sloužil na Slapech od zahájení provozu v roce 1955 a jeho nového nástupce energetici v posledních týdnech sestavovali ze tří částí. Elektrárna Slapy prošla v posledních letech komplexní modernizací všech tří 48MW soustrojí. Od najetí do regulérního provozu v r. 1955 vyrobila přes 20 miliard kWh elektřiny, což je spotřeba celé České republiky na 4 měsíce.

Plánovaná jaderná elektrárna má mít čtyři bloky: dva velké bloky s tlakovodními reaktory VVER-1000, každý o elektrickém výkonu 1 000 MW_e a dva malé modulární reaktory (SMR) typu RITM-200N, každý o elektrickém výkonu 55 MW_e. Uzbekistán se stane první zemí na světě, která postaví integrovanou jadernou elektrárnu, kde budou na jednom místě současně provozovány moderní malá i velká jaderná elektrárna. Stavitelem je ruský Rosatom, práce provádějí uzbečtí subdodavatelé. Elektrárna bude mít životnost nejméně 60 let. Projekt je výsledkem smlouvy mezi Ruskem a Uzbekistánem podepsané v květnu 2024.