Recenze

Internetovým světem se toulá velké množství videí o termojaderné fúzi natočených z nejrůznějších úhlů. Jejich délka nepřesahuje pět minut. Z tohoto pohledu osmdesátiminutový Let there be light (LTBL) kanadského dokumentaristy Mila Aung-Thwina je skutečné unikum. Když se dozvíte, že Mila před natáčením o existenci fúze sice věděl, ale o nějakém tokamaku ITER neměl tušení, pak vám nezbude než smeknout. Pochopitelně se v takovém dokumentu musí vyskytnout nepřesnosti, ale zde na celkové vyznění nemají zásadní vliv. Mila si z celé plejády fúzních pokusných zařízení vybral čtyři: tokamak ITER, stelarátor Wendelstein 7-X, zařízení T4 společnosti General Fusion a zařízení Fusion Focus společnosti LPPF. Zatímco jsou první dvě zařízení financovaná vládami (ITER dokonce sedmi), další dvě společnosti hledají investory doslova kde se dá. Kanadskou General Fusion zachránila dokonce Malajsie. Mila tak v jednom dokumentu předložil divákům dva diametrálně různé způsoby financování výzkumu řízené termojaderné fúze. Všimněte si prosím, že Mila nevěnoval ani bajt inerciální fúzi.

San Francisko hoří, v plamenech jsou všechna velká města ve Spojených státech.  Ani jaderný útok, ani meteorit či Godzila. To jen Saudové přiškrtili kohoutky, cena benzinu vyletěla do nebe, aby vzápětí spadla na nulu. Nebyl totiž benzin žádný. Naštvané obyvatelstvo začalo rabovat a bylo jedno, zda elektroniku nebo dětské plenky. Policie byla bezmocná, bankomaty vypáčené, banky zamčené na sto západů, národní garda v ulicích. Ozývala se střelba a nářek raněných. Tekla krev, ale netekl benzin. V chaosu a ve zmatku dopravní zácpy spěchala doktorka Jocelyne Wuová do své firmy Prometheus Ltd. Concepts. Dnes chtěla investorovi předvést své Baby.

K neoblíbeným školním předmětům, bohužel, v posledních desetiletích přibyla další přírodní věda - chemie. Dokládají to, mimo jiné, výsledky řady průzkumů na národní i mezinárodní úrovni. Důvodů je několik. Ačkoliv je chemie svou povahou vědou experimentální, její výuka na základních a středních školách se více méně omezila na velké množství abstraktních pojmů, které se nedají „ohmatat“ a ověřit. Odpovědnost za tuto situaci nesou tvůrci učebních osnov a didaktikové chemie na vysokých školách, připravující nové učitele tohoto kdysi oblíbeného předmětu s jeho neplánovanými „výbuchy“ při chemikářových demonstračních pokusech. Všichni podlehli tlaku přehnané "korektnosti" prosazujícímu požadavky na extrémní zajištění bezpečnosti žáků i učitelů při vyučování chemie tak, že chemické kabinety jsou prázdné a za rizikové je s nevelkou nadsázkou považováno i rozpouštění kuchyňské soli. Vyučovat chemii jen pomocí slovního výkladu je možná pohodlnější, ale neúčinné. Velkou roli také hraje nově pěstované obecné povědomí chemie jako oboru pro společnost veskrze negativního, poškozujícího životní prostředí a nepříznivě ovlivňujícího zdraví současné a budoucí populace. Ani stále snadnější přístup k informacím na síti sítí neposkytuje lepší možnosti informací o vlastnostech a charakteristikách chemických prvků, sloučenin a látek. A proto díky za každou popularizační knížku!

V edici Akademie věd ČR "Věda kolem nás" (vydalo SSČ AV ČR), vyšel už pátý svazek specializovaný na jadernou fúzi. Tentokrát je na téma, o kterém jsme také psali v Třípólu - o nadšencích, jednotlivcích i institucích, které věnují vlastní peníze a na vlastní pěst shánějí granty, aby mohly bádat v oboru nesmírně obtížném. Žene je nejen badatelské nadšení, ale i vidina budoucí slávy a zisku, pokud by se jim podařilo zajistit pro lidstvo v podstatě neomezený energetický zdroj.

Chytrým a poutavým čtením pro všechny, kteří chtějí pochopit, co se skutečně odehrává v našem těle, když cítíme, myslíme, soudíme, hodnotíme, rozhodujeme či jednáme, je populárně-naučná publikace rakouského novináře a spisovatele Christiana Ankowitsche "Proč Einstein nenosil ponožky". V překladu Terezy Samotamové z původního německého originálu (Berlín, 2015) ji pohotově vydalo s podtitulem "Jak zdánlivě nepodstatné věci ovlivňují naše myšlení" nakladatelství Portál (Praha 2016, 1. vyd., 240 str.).

Pochopit tajuplný svět alchymie a její jazyk není v moderní době vůbec snadné. Umění alchymie je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších oborů lidského usilování, které se praktikovalo už od vlády čínského „žlutého“ císaře Chuang-ti (kolem 27. století př. n. l.) až do počátku 17. století, kdy jeho studiu věnoval většinu svého volného času římský císař a český král Rudolf II. Ačkoliv je alchymie jednou z nauk, které si vysloužily v historii vědy značně kontroverzní pověst a jsou dodnes považovány za dokonalý příklad slepé uličky v bádání, přispěla svým speciálním a nenahraditelným způsobem k rozvoji evropské učenosti. Z hlediska moderní vědy neexistuje snad jediná teoretická chyba, které by se alchymisté - často brilantní, ale rozporuplné osobnosti - nedopustili. Také alchymistická terminologie byla vším, jen ne jednotným chemickým názvoslovím. Množství látek či procesů, vztahujících se k společnému jmenovateli, materia prima, mělo mnoho různých jmen. Prozaickým a lidsky pochopitelným důvodem těchto zmatků mohou být snahy mnohých alchymistů výsledky své práce jednoduše zašifrovat.