Rubriky

Puszta je typickým prvkem maďarské stepní krajiny jihovýchodně od Budapešti, na východ od Dunaje, po obou březích Tisy až k rumunským hranicím. Nejznámější a turisticky nejfrekventovanější je oblast Hortobágy puszta asi 150 km východně od Budapešti. Zatímco dnes tuto oblast „živí“ z velké části turistika, byly všechny puszty v Maďarsku životaschopné především díky rozptýlenému, extenzivnímu a přírodě blízkému obhospodařování, pastevectví i zpracování produktů z chovů ovcí, prasat i pro pusztu typického skotu.

V každém správném westernu se střílí, jezdí na koni… a obraz krajiny často dotvářejí siluety větrných kol pohánějících vodní pumpy a čerpadla. Ať už pro zásobování rančů vodou, pro zavlažování pastvin a napájení stád dobytka na pastvinách, či pro nasycení žíznivých parních lokomotiv na zastávkách slavné Pacifické dráhy napříč pláněmi Ameriky.

Při průjezdu Německem sotva koho překvapí větrné elektrárny. Jen na dohled dálnice mezi Drážďany, Berlínem a Hamburgem jsou jich stovky. Ale čtyři z nich na vyvýšenině asi šest kilometrů jihovýchodně od centra Hamburku (GPS 53.5102247N, 10.0305803E) mne oproti jiným přece jen něčím zaujaly. Ta nápadná a zjevně umělá vyvýšenina v přímořské rovině kolem Hamburku až příliš připomínala umělý kopec, typický pro bývalé a nyní uzavřené skládky komunálních odpadů.

Těžko si představit větší kontrast, než jaký je mezi betonovým monolitem kubistického tvaru a příhradovou konstrukcí Eiffelovy věže. Nebo mezi ryze technickým zařízením sloužícím ke zkoumání nejvzdálenějších hlubin vesmíru a sakrální stavbou. A přece – prolnutí obou protikladů můžeme najít asi 30 km jihozápadně od Bonnu při návštěvě dvou navzájem nepříliš vzdálených a turisticky nepříliš navštěvovaných lokalit.

Roku 1993 byl rozhodnutím OSN vyhlášen 22. březen jako Světový den vody, World Water Day. Jeho hlavním smyslem je připomenout lidstvu význam vody a nutnost ochrany vodních zdrojů. Vyhlášení předcházel návrh z roku 1992 podaný na jednání v Rio de Janeiru. Politici i odborníci tak chtěli poukázat na problémy spojené s nedostatkem vody a vodním hospodářstvím. Ještě dříve – již 6. května 1968 – byla ve Strasbourgu vyhlášena Evropská vodní charta. Po přečtení jejích dvanácti bodů se snad každý s jejími myšlenkami ztotožní. Stejně tak ale najde řadu konkrétních případů, kdy skutky jsou s literou i duchem deklarace v rozporu.

Máloco změní tvář krajiny víc než povrchová těžba surovin. Příkladem může být nejen území pod Krušnými horami, ale i v sousedním Německu oblast povrchové těžby hnědého uhlí a lignitu v regionu Dolní Lužice severně od Drážďan v trojúhelníku mezi městy Zittau (Žitava), Görlitz (Zhořelec) a obcí Lichterfeld. Svého vrcholu zde „budovatelské úsilí“ dosáhlo v době bývalé NDR, protože lignit a hnědé uhlí byly jedinou domácí energetickou surovinou. Krajina tu v minulých desetiletích „dostala zabrat“. Těžbě bylo obětováno asi sto obcí. Na plochách v rozměrech desítek čtverečních kilometrů, s objemem skrývky v milionech metrů krychlových a hloubkou jam povrchových dolů i přes 100 metrů, zmizel porost, řeky, obydlí, pole, lesy, komunikace. Nyní je třeba krajině vrátit, co se jí vzalo. Již nyní se můžeme na vlastní oči přesvědčit, jak měsíční krajina po ukončení těžby znovu získává původní tvář a jak lze některých technických pozůstatků po těžbě využít jako unikátních technických památek.