Další sluneční záhada

Nejnovější pozorování provedená na Švédském slunečním dalekohledu (SST), který se nachází na kanárském ostrově La Palma, odhalila novou záhadu sluneční fyziky.

Zmíněný dalekohled je totiž schopen díky technologii adaptivní optiky a velmi chytrému počítačovému zpracování obrazu pozorovat sluneční skvrny s rozlišením 0,1 úhlové vteřiny, což odpovídá 75 km na slunečním disku (pro srovnání – průměr Slunce je bezmála 1 400 000 km). Při takto podrobném pohledu vycházejí najevo fantastické podrobnosti z podstaty skvrn. Že mají sluneční skvrny typicky dvě části – velmi tmavé jádro (umbru) a světlejší přechod do okolní fotosféry (penumbru) – vědí astronomové už staletí. To, že penumbra je tvořena radiálními vlákny, zjistili pozorovatelé již v polovině 19. století. Penumbrální vlákna jsou útvary široké 150 až 180 km a lze je vysvětlit jako projev magnetické trubice, jíž proudí plazma. Ale teprve velmi čerstvé snímky ukázaly jemnější struktury ve vláknech – některé z nich vykazují tmavší jádra. Otázka skutečné podstaty vláken a jejich vzniku se tak ještě více vzdálila odpovědi. Pozorovaná tmavá jádra by se ve vláknech mohla vyskytovat jedině v případě, že by vnitřek magnetické trubice byl chladnější než její povrch. Jinou možností je úzký tok chladného plazmatu po povrchu horkého filamentu.
Jenže: očekává se, že takové trubice budou chladnější naopak vně a navíc je chladné plazma těžší, než horké. Je tedy jasné, že obě nabízená vysvětlení jsou dosti nepravděpodobná. Nyní je na teoreticích, aby pozorování vysvětlili. Pak se třeba objeví ještě jemnější struktura penumbrálních vláken.