Válečná loď Dreadnought otevřela bránu první světové války

Začátkem srpna uplyne 100 let od vypuknutí 1. světové války. Obvykle se tvrdí, že ji žádný z účastníků nechtěl a že ji spustil atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Obé je legendou. Historie dokládá, že avanturistické diktátory lákají k agresi prázdné arzenály potenciálních obětí. A naopak – účinně odstrašit případného agresora od vedení války dokáží jenom plné arsenály jeho protivníků, a to i když může nastat stav, kdy převratně nový zbrojní systém rázem znehodnotí účinnost dosavadní výzbroje a převaha, kterou si vytvořila dominující velmoc, je ztracena. A začíná se zbrojit od nuly. A právě taková situace otevřela bránu 1. světové válce, dokonce o osm let dříve, než skutečně vypukla.

Bitevní loď jako prostředek globální nadvlády

V roce 1890 vydal americký námořní stratég a profesor na akademii v Annapolisu Alfred Mahan knihu The Influence of Sea Power Upon History, 1660–1783, v níž na základě rozborů námořních válek dokázal, že ke kontrole světa je třeba ovládnout námořní cesty. Velmoc, která se chce pokládat za globální, musí disponovat válečným loďstvem, které dokáže kdekoli na světě vítězně vybojovat rozhodující bitvu. Tuto tzv. Mahanovu doktrínu pak mělo realizovat plavidlo, jehož konstrukce vykrystalizovala po inovacích, které v 19. století přinesla průmyslová revoluce. K těm nejpodstatnějším patřil parní stroj, zadem nabíjené dělo s vrtanou hlavní, tříštivé a trhavé granáty s nárazovým zapalovačem, celokovová stavba trupu lodi a pancéřování z tvrzené oceli. Tato těžká, pancéřovaná plavidla s dělostřeleckou výzbrojí dostala název bitevní lodě. Jelikož měla bojovat v bitevní linii sestavené z jednotek o shodných parametrech, stavěla se v sériích zvané třídy.

Příkladem jsou data průkopnické britské třídy „Majestic“, jež vznikla v rámci doktríny Two Power Standard. Podle ní měla Británie stavět tolik bitevních lodí, aby jich měla více než dvě následující velmoci dohromady. Majestic, vedoucí loď třídy,byla spuštěna na vodu v roce 1895, trup o délce 126 m měl výtlak 14 900 tun. Těžkou výzbroj tvořila čtyři děla ráže 305 mm, umístěná po dvojicích ve věži na přídi a na zádi. Střední výzbroj sestávala z dvanácti děl ráže 152 mm, umístěných v bočních kasematech, lehká z šestnácti rychlopalných děl ráže 76 mm a dvanácti děl ráže 47 mm. Pohon obstarávaly dva lodní šrouby poháněné trojstupňovými parními stroji, které při zkušební plavbě udělily lodi maximální rychlost 18,7 uzlu (34,6 km/hod). Majestic se pak stal vzorem pro všechny ostatní bitevní lodě.

Nerovnoměrnost technologického vývoje a zkostnatělost námořních stratégů

Žádné technologické inovace se nerozvíjejí rovnoměrně. Ačkoli okolo roku 1900 měla těžká lodní děla dostřel více než 10 km, neexistovaly systémy, které by byť na poloviční vzdálenost dokázaly zaměřit pohyblivý cíl, jakým by byla nepřátelská válečná loď. Přispěla k tomu i zkostnatělost námořních stratégů, hlavně britských, kteří předpokládali, že generální bitva se povede na vzdálenost 1 500 až 2 000 metrů, tedy v dostřelu starých kanonů s hladkým vývrtem hlavně (téměř jako za Nelsonových dob). Tímto názorem otřásl až vynález torpéda. To přinutilo námořní stratégy uvažovat o vedení bitvy z větší vzdálenosti, než byl dosah torpéda, tak, aby bojovou linii drahocenných bitevních lodí před tímto nebezpečím uchránili, a současně přemýšlet o problému zaměřování, včetně veledůležitého měření vzdálenosti (k tomu přispěl Barrův vynález koincidenčního dálkoměru v roce 1891). Jelikož tehdejší torpédo mělo značnou naději na zásah až do vzdálenosti tří kilometrů, znamenalo to, že protivníci se budou ostřelovat na „ohromující vzdálenost“ pěti až sedmi kilometrů. A to bez optiky nešlo.

V britském loďstvu ale muselo napřed dojít k iniciativě zdola – kupříkladu při ostrých střelbách v roce 1899 britský komandér Scott nechal na vlastní náklady opatřit děla svého malého křižníku primitivními teleskopickými zaměřovači (obyčejným dalekohledy) a docílil 80 % zásahů oproti standardu 30 %. Admiralita ho nařkla z podvodu a teprve poté, co rozhodčí důstojník potvrdil jeho údaje, byl zbaven obvinění. Optické zaměřovače se však na britských lodích objevily až v roce 1902.

Hlavou rebelujících důstojníků byl admirál John Fisher, který jako dělostřelecký odborník dospěl k názoru, že na vzdálenost pět a více kilometrů, na kterou bude bitva kvůli torpédovému nebezpečí vedena, budou účinné jen čtyři dvanáctipalcové kanony hlavní ráže a všechna střední a lehká děla se stanou jen zbytečně vezenou zátěží. Až do rusko-japonské války byl pokládán za fantastu, i když se na podzim 1904 stal prvním námořním lordem. To už měl v hlavě jedinou myšlenku – modernizovat britské loďstvo novými typy válečných lodí, které by odpovídaly současným parametrům námořního boje.

Bitva u Cušimy

Dne 27, května 1905 se v Cušimském průlivu srazila ruská a japonská loďstva. Zde, v domácích vodách, si Japonci počíhali na II. tichomořskou eskadru, kterou z baltských přístavů vyslal car, aby posílila ruské námořní síly na Dálném východě a zvrátila nepříznivý průběh války s Japonskem. Rychlejší japonské bitevní lodě a pancéřové křižníky objely ruské lodě obloukem a svou bitevní linií přehradily směr ruské bitevní linie.

Bitva skončila zdrcující ruskou porážkou, neboť k japonské taktické výhodě se přidalo i výkonnější japonské dělostřelectvo a kvalitnější munice (poměr hmotnosti vystřeleného kovu v kg/min 9 500:3 686 a poměr hmotnosti vystřelené výbušniny 13 300:92 ve prospěch Japonců). Hlavní však bylo, že boj se vedl na vzdálenost tří námořních mil (5,4 km), jak předpokládal admirál Fisher a jeho stoupenci. Potvrdilo se, že je nejvyšší čas přistoupit ke stavbě bitevní lodě „se všemi děly velkými“.

Rodí se Dreadnought

Otázkou bitevní lodě „se všemi děly velkými“ se nezabývali jen Britové. Američané již v roce 1902 zahájili projektové práce na lodi s osmi děly ráže 305 mm a italský námořní expert Vittorio Cuniberti vyrukoval s plánem bitevní lodi s dvanácti děly téže ráže a nevídanou rychlostí 24 uzlů. Proto admirál Fisher začátkem prosince 1904 ustavil komisi pro projektování nových lodí (Comittee on Designs), jejímž členem kromě námořních expertů, lodních konstruktérů a zástupců loděnic byl i fyzik lord Kelvin.

Hlavním úkolem komise bylo sice vypracovat projekt bitevní lodě „se všemi děly velkými“, ale též se věnovat milované představě admirála Fishera – plavidlu natolik silnému, že by všechny slabší protivníky zničilo, a přitom tak rychlému, že by všem silnějším uniklo. Z této koncepce vznikl bitevní křižník, loď zpravidla o jednu dělovou věž slabší než bitevní loď a s redukovaným pancéřováním, avšak s rychlostí 25 uzlů a více.

Projekt nové bitevní lodě byl hotov v létě 1905. Dostala tradiční název Dreadnought – šestý „Nebojácný“ v Královském námořnictvu (i když jde vlastně o úryvek z biblického žalmu „Fear God and Dread Nought“ – Boj se Boha a ničeho více!). Větší počet dělových věží přinesl doposud neřešený problém jejich uspořádání. Snahou bylo, aby v každém směru mohl střílet co největší počet hlavní, a komise z několika předložených řešení zvolila uspořádání s pěti dvouhlavňovými věžemi ráže 305 mm, z nichž jedna se nacházela na přídi, dvě křídelní na bocích a dvě na zádi. Dreadnought tedy mohl dopředu i dozadu pálit ze šesti děl, a boční salvou z osmi děl. Všechna děla se poprvé na britské lodi zaměřovala společným systémem řízení palby. Náměr a vzdálenost cíle se vypočítávaly ústředně ve speciálních dělostřeleckých centrálách – hlavní byla na plošině předního trojnožkového stěžně (aby centrála co nejméně trpěla otřesy) a záložní v signalizační věžičce před zadním komínem.

Boj o pohon

Skutečný boj však v komisi proběhl o pohon. Admirál Fisher trval na parních turbínách, neboť si pamatoval ostudu, kterou při námořní přehlídce ve Spiteheadu za přítomnosti královny Viktorie v roce 1897 způsobil inženýr Parsons, vynálezce parní turbíny (již v roce 1884 použil prototyp k pohonu dynama o výkonu 7,5 kW a teprve jeho turbíny umožnily masovou výrobu elektrické energie a její všeobecné rozšíření). Admiralita jeho návrh na adaptaci parní turbíny pro pohon válečných lodí odmítla. Parsons, aby demonstroval převahu turbíny nad parním strojem, postavil turbínovou jachtu Turbinia. Za přehlídky vjel s Turbinií do šiku válečných lodí a žádné plavidlo Královského námořnictva ho nedokázalo dohnat a z prostoru přehlídky vykázat. Teprve pak britská admiralita připustila turbíny jako pohon pro torpédoborce. Myšlenka použít tento revoluční pohon u velké bitevní lodi však byla i pro pokrokové členy komise těžko přijatelná, přestože turbíny znamenaly oproti parním strojům úsporu hmotnosti 300 tun a na konstrukci trupu dalších 700 tun. Oponenti upozorňovali na vibrace turbín, které údajně vedly ke zkáze torpédoborce Viper, na enormní spotřebu páry a na nemožnost jednoduše přepínat přímý a zpětný chod přestavením šoupátek. Nakonec Fisher s podporou lodního konstruktéra a člena komise sira Wattse prosadil svou a nevratně změnil běh dějin.

Dreadnought je hotov

Dreadnought byl dokončen za 366 dní od položení kýlu, což byl na svou dobu fantastický čas. Zpočátku loď stavělo 1 100 dělníků, v kulminaci pak stav stoupl na 3 000 osob. Poprvé v dějinách zbrojního průmyslu byla stavba utajena, cizí osoby neměly na staveniště přístup a údaje o lodi podléhaly embargu.

Nová bitevní loď byla větší, délka jejího trupu činila 160,6 m, výtlak 18 410 tun, osmnáct kotlů vytápěných uhlím a mazutem vyvíjelo páru pro dvě sady parních turbín o úhrnném výkonu 23 000 koňských sil (17 158 kW). Vysokotlaké turbíny poháněly krajní dvojici vrtulí, nízkotlaké vnitřní dvojici a při zkouškách udělily lodi rychlost 21 uzlů. Výzbroj sestávala z deseti děl ráže 305 mm a k odrážení torpédovek jen z dvaceti sedmi rychlopalných kanonů ráže 76 mm. Boky trupu kryl pancéřový pás o síle 102-279 mm), palubu tvořily pancéřové desky 19-76 mm, barbety a věže chránil pancíř o síle 76-30 mm.

Rychlost 21 uzlů

Podstatné bylo, že špičková rychlost 21 uzlů byla rychlostí trvalou! To žádný parní stroj nedokázal – setrvačné síly jeho pohyblivých částí byly při vyšších otáčkách tak veliké, že během dvou až čtyř hodin „vytloukly“ ložiska. Stará bitevní loď mohla tedy udržet dvacetiuzlovou rychlost jen pár hodin a pak zase zpomalit na cestovní rychlost okolo třinácti uzlů.

Prokázal se také nebývalý komfort turbínové strojovny. Na rozdíl od špinavých strojoven s věžovitými parními stroji, kde dunivě tloukly písty a nebezpečně se pohybovaly nekryté ojnice, které rozstřikovaly všude kolem olej, byla strojovna na Dreadnoughtu čistým světlým sálem, kde jen rovnoměrně šuměly kompletně kryté turbíny, takže strojníci zde mohli sloužit v bílých overalech. Svou doposud nepředstavitelnou palebnou sílou a nevídanou trvalou rychlostí Dreadnought deklasoval všechny předchozí konstrukce bitevních lodí. Celá loďstva měla rázem jen cenu šrotu.

Dopady Dreadnoughtu na globální rovnováhu

Počátkem 20. století se mezi vedoucí průmyslové mocnosti světa vyšvihlo císařské Německo. Jeho lodní průmysl překonal britský a tonáž německého obchodního loďstva začala dohánět britskou. Británii, „Královně moří“, vyvstal nebezpečný rival a stejně tak Francii. To obě země, které se o několik let dříve málem dostaly kvůli africkým koloniím do války, vedlo k tomu, že v roce 1904 uzavřely Srdečnou dohodu; ta vzájemné třenice odstranila. Také Rusko se cítilo ohroženo a v roce 1907 přistoupilo k Srdečné dohodě, která se tak stala Trojdohodou (za první světové války jednoduše nazývanou Dohoda). Němci naopak uzavřeli pakt s Rakousko-Uherskem a Itálií, který se označoval jako Trojspolek.

Němečtí námořní stratégové si dobře uvědomovali námořní převahu Velké Británie a až do roku 1906 nechtěli proti jejímu loďstvu vést beznadějnou válku. Spuštěním Dreadnoughtu se vše změnilo a námořní zbrojení začalo od počátku. Odpůrci admirála Fishera měli pravdu, když varovali, že Dreadnought vymaže britskou námořní převahu a uvolní Německu ruce k použití síly. Nicméně kdyby Britové ke stavbě Dreadnoughtu nepřistoupili, postavili by loď „se všemi děly velkými“ Američané, po nich ostatní a Britové by totálně zůstali na chvostě.

První zbrojní závody

Dreadnought odstartoval první zbrojní závody v historii. Němci okamžitě začali stavět podobné lodě a Britové odpověděli programem Two keels to One, podle něhož se měly na každou německou rozestavěnou loď rozestavět dvě britské. Bitevním lodím „se všemi děly velkými“ se začalo podle první z nich říkat dreadnoughty, jejím předchůdcům predreadnoughty, lodím rozestavěným podle staré koncepce, ale s posíleným středním dělostřelectvem ve věžích, pak semidreadnoughty. Během několika let se přešlo i na vyšší ráži hlavní baterie a dreadnoughty s děly nad 305 mm dostaly název superdreadnoughty. Mezi ně patřila i britská třída bitevních lodí „Queen Elizabeth“ s osmi děly ráže 381 mm a rychlostí dvacet čtyři uzly, jejíž první jednotka vstoupila do služby v prosinci 1914.

Jedinou velkou námořní bitvu, v níž se 31. května 1916 ve Skagerraku srazila britská Grand Fleet s německou Hochseeflotte, HMS Dreadnought promeškal. Jeho jediným válečným úspěchem bylo 15. března 1915 potopení německé ponorky U-29 slavného kapitán-poručíka Otto Weddigena, na kterou úmyslně najel. K tomu ale bitevní lodě stavěny nebyly. Tato epochální loď byla v roce 1921 prodána za 44 000 liber do šrotu a v roce 1923 sešrotována.

Ropa jako strategická surovina a casus belli

Kromě přímého vojenského dopadu se konstrukce Dreadnoughtu stala strategickým činitelem, který bezprostředně vedl k první světové válce a ovlivnil všechny další války 20. století. S Fisherovým rozhodnutím použít pro pohon velké válečné lodě parní turbíny bylo spojeno i rozhodnutí vytápět lodní kotle mazutem (u Dreadnoughtu ještě došlo ke kompromisu kombinovaného vytápění uhlím a naftou).

Až doposud byly evropské mocnosti v oblasti surovin nezbytných pro vedení války více méně soběstačné, ropu však kromě Ruska neměla ani jedna z nich. Pro Brity tedy bylo nezbytné zajistit si ropné zdroje. Našli je v Persii, kde v roce1908 ropu objevili britští geologové. O rok později vznikla britská akciová společnost Anglo-Persian Oil a v roce 1913 na popud Winstona Churchilla získala v této společnosti majoritu britská vláda, aby si pojistila zdroj ropy pro válečné loďstvo. Současně se rozhořel boj o ovládnutí ještě vydatnějších iráckých ropných nalezišť, kde se kapitálově angažovaly jak anglické, tak německé banky. Když Němci získali od tureckého sultána koncesi na stavbu železnice přes Anatólii až do Bagdádu, Britové pochopili, že by je Němci mohli ode všech ropných zdrojů odříznout a získat globální nadvládu. Žádná britská vláda nemohla dopustit, aby se modernizované britské loďstvo ocitlo bez pohonných hmot, takže válka byla nevyhnutelná. Němci počkali do května 1914, kdy bylo dokončeno rozšíření Kielského průplavu i pro dreadnoughty, aby mohli podle strategické situace volně přesouvat loďstvo ze Severního na Baltské moře a naopak. Válka vypukla o dva měsíce později, kdy se využilo rozbouřených emocí, vyvolaných atentátem na rakouského následníka trůnu. Pro evropské intelektuály, tradičně přehlížející techniku a strategické myšlení, bylo její vypuknutí záhadou. A pro mnohé je dodnes.

Obrazové ilustrace poskytl autor ze svého archivu.