Rychlý reaktor BN-800 potvrzuje spolehlivý provoz paliva MOX
Tento sodíkem chlazený rychlý reaktor, 4. blok Bělojarské jaderné elektrárny, zaznamenal rok trvající spolehlivý a bezpečný provoz s téměř plnou vsázkou směsného ...
Začátkem srpna uplyne 100 let od vypuknutí 1. světové války. Obvykle se tvrdí, že ji žádný z účastníků nechtěl a že ji spustil atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Obé je legendou. Historie dokládá, že avanturistické diktátory lákají k agresi prázdné arzenály potenciálních obětí. A naopak – účinně odstrašit případného agresora od vedení války dokáží jenom plné arsenály jeho protivníků, a to i když může nastat stav, kdy převratně nový zbrojní systém rázem znehodnotí účinnost dosavadní výzbroje a převaha, kterou si vytvořila dominující velmoc, je ztracena. A začíná se zbrojit od nuly. A právě taková situace otevřela bránu 1. světové válce, dokonce o osm let dříve, než skutečně vypukla.
Příkladem jsou data průkopnické britské třídy „Majestic“, jež vznikla v rámci doktríny Two Power Standard. Podle ní měla Británie stavět tolik bitevních lodí, aby jich měla více než dvě následující velmoci dohromady. Majestic, vedoucí loď třídy,byla spuštěna na vodu v roce 1895, trup o délce 126 m měl výtlak 14 900 tun. Těžkou výzbroj tvořila čtyři děla ráže 305 mm, umístěná po dvojicích ve věži na přídi a na zádi. Střední výzbroj sestávala z dvanácti děl ráže 152 mm, umístěných v bočních kasematech, lehká z šestnácti rychlopalných děl ráže 76 mm a dvanácti děl ráže 47 mm. Pohon obstarávaly dva lodní šrouby poháněné trojstupňovými parními stroji, které při zkušební plavbě udělily lodi maximální rychlost 18,7 uzlu (34,6 km/hod). Majestic se pak stal vzorem pro všechny ostatní bitevní lodě.
V britském loďstvu ale muselo napřed dojít k iniciativě zdola – kupříkladu při ostrých střelbách v roce 1899 britský komandér Scott nechal na vlastní náklady opatřit děla svého malého křižníku primitivními teleskopickými zaměřovači (obyčejným dalekohledy) a docílil 80 % zásahů oproti standardu 30 %. Admiralita ho nařkla z podvodu a teprve poté, co rozhodčí důstojník potvrdil jeho údaje, byl zbaven obvinění. Optické zaměřovače se však na britských lodích objevily až v roce 1902.
Hlavou rebelujících důstojníků byl admirál John Fisher, který jako dělostřelecký odborník dospěl k názoru, že na vzdálenost pět a více kilometrů, na kterou bude bitva kvůli torpédovému nebezpečí vedena, budou účinné jen čtyři dvanáctipalcové kanony hlavní ráže a všechna střední a lehká děla se stanou jen zbytečně vezenou zátěží. Až do rusko-japonské války byl pokládán za fantastu, i když se na podzim 1904 stal prvním námořním lordem. To už měl v hlavě jedinou myšlenku – modernizovat britské loďstvo novými typy válečných lodí, které by odpovídaly současným parametrům námořního boje.
Bitva skončila zdrcující ruskou porážkou, neboť k japonské taktické výhodě se přidalo i výkonnější japonské dělostřelectvo a kvalitnější munice (poměr hmotnosti vystřeleného kovu v kg/min 9 500:3 686 a poměr hmotnosti vystřelené výbušniny 13 300:92 ve prospěch Japonců). Hlavní však bylo, že boj se vedl na vzdálenost tří námořních mil (5,4 km), jak předpokládal admirál Fisher a jeho stoupenci. Potvrdilo se, že je nejvyšší čas přistoupit ke stavbě bitevní lodě „se všemi děly velkými“.
Hlavním úkolem komise bylo sice vypracovat projekt bitevní lodě „se všemi děly velkými“, ale též se věnovat milované představě admirála Fishera – plavidlu natolik silnému, že by všechny slabší protivníky zničilo, a přitom tak rychlému, že by všem silnějším uniklo. Z této koncepce vznikl bitevní křižník, loď zpravidla o jednu dělovou věž slabší než bitevní loď a s redukovaným pancéřováním, avšak s rychlostí 25 uzlů a více.
Projekt nové bitevní lodě byl hotov v létě 1905. Dostala tradiční název Dreadnought – šestý „Nebojácný“ v Královském námořnictvu (i když jde vlastně o úryvek z biblického žalmu „Fear God and Dread Nought“ – Boj se Boha a ničeho více!). Větší počet dělových věží přinesl doposud neřešený problém jejich uspořádání. Snahou bylo, aby v každém směru mohl střílet co největší počet hlavní, a komise z několika předložených řešení zvolila uspořádání s pěti dvouhlavňovými věžemi ráže 305 mm, z nichž jedna se nacházela na přídi, dvě křídelní na bocích a dvě na zádi. Dreadnought tedy mohl dopředu i dozadu pálit ze šesti děl, a boční salvou z osmi děl. Všechna děla se poprvé na britské lodi zaměřovala společným systémem řízení palby. Náměr a vzdálenost cíle se vypočítávaly ústředně ve speciálních dělostřeleckých centrálách – hlavní byla na plošině předního trojnožkového stěžně (aby centrála co nejméně trpěla otřesy) a záložní v signalizační věžičce před zadním komínem.
Nová bitevní loď byla větší, délka jejího trupu činila 160,6 m, výtlak 18 410 tun, osmnáct kotlů vytápěných uhlím a mazutem vyvíjelo páru pro dvě sady parních turbín o úhrnném výkonu 23 000 koňských sil (17 158 kW). Vysokotlaké turbíny poháněly krajní dvojici vrtulí, nízkotlaké vnitřní dvojici a při zkouškách udělily lodi rychlost 21 uzlů. Výzbroj sestávala z deseti děl ráže 305 mm a k odrážení torpédovek jen z dvaceti sedmi rychlopalných kanonů ráže 76 mm. Boky trupu kryl pancéřový pás o síle 102-279 mm), palubu tvořily pancéřové desky 19-76 mm, barbety a věže chránil pancíř o síle 76-30 mm.
Prokázal se také nebývalý komfort turbínové strojovny. Na rozdíl od špinavých strojoven s věžovitými parními stroji, kde dunivě tloukly písty a nebezpečně se pohybovaly nekryté ojnice, které rozstřikovaly všude kolem olej, byla strojovna na Dreadnoughtu čistým světlým sálem, kde jen rovnoměrně šuměly kompletně kryté turbíny, takže strojníci zde mohli sloužit v bílých overalech. Svou doposud nepředstavitelnou palebnou sílou a nevídanou trvalou rychlostí Dreadnought deklasoval všechny předchozí konstrukce bitevních lodí. Celá loďstva měla rázem jen cenu šrotu.
Dopady Dreadnoughtu na globální rovnováhu
Počátkem 20. století se mezi vedoucí průmyslové mocnosti světa vyšvihlo císařské Německo. Jeho lodní průmysl překonal britský a tonáž německého obchodního loďstva začala dohánět britskou. Británii, „Královně moří“, vyvstal nebezpečný rival a stejně tak Francii. To obě země, které se o několik let dříve málem dostaly kvůli africkým koloniím do války, vedlo k tomu, že v roce 1904 uzavřely Srdečnou dohodu; ta vzájemné třenice odstranila. Také Rusko se cítilo ohroženo a v roce 1907 přistoupilo k Srdečné dohodě, která se tak stala Trojdohodou (za první světové války jednoduše nazývanou Dohoda). Němci naopak uzavřeli pakt s Rakousko-Uherskem a Itálií, který se označoval jako Trojspolek.
Němečtí námořní stratégové si dobře uvědomovali námořní převahu Velké Británie a až do roku 1906 nechtěli proti jejímu loďstvu vést beznadějnou válku. Spuštěním Dreadnoughtu se vše změnilo a námořní zbrojení začalo od počátku. Odpůrci admirála Fishera měli pravdu, když varovali, že Dreadnought vymaže britskou námořní převahu a uvolní Německu ruce k použití síly. Nicméně kdyby Britové ke stavbě Dreadnoughtu nepřistoupili, postavili by loď „se všemi děly velkými“ Američané, po nich ostatní a Britové by totálně zůstali na chvostě.
Jedinou velkou námořní bitvu, v níž se 31. května 1916 ve Skagerraku srazila britská Grand Fleet s německou Hochseeflotte, HMS Dreadnought promeškal. Jeho jediným válečným úspěchem bylo 15. března 1915 potopení německé ponorky U-29 slavného kapitán-poručíka Otto Weddigena, na kterou úmyslně najel. K tomu ale bitevní lodě stavěny nebyly. Tato epochální loď byla v roce 1921 prodána za 44 000 liber do šrotu a v roce 1923 sešrotována.
Až doposud byly evropské mocnosti v oblasti surovin nezbytných pro vedení války více méně soběstačné, ropu však kromě Ruska neměla ani jedna z nich. Pro Brity tedy bylo nezbytné zajistit si ropné zdroje. Našli je v Persii, kde v roce1908 ropu objevili britští geologové. O rok později vznikla britská akciová společnost Anglo-Persian Oil a v roce 1913 na popud Winstona Churchilla získala v této společnosti majoritu britská vláda, aby si pojistila zdroj ropy pro válečné loďstvo. Současně se rozhořel boj o ovládnutí ještě vydatnějších iráckých ropných nalezišť, kde se kapitálově angažovaly jak anglické, tak německé banky. Když Němci získali od tureckého sultána koncesi na stavbu železnice přes Anatólii až do Bagdádu, Britové pochopili, že by je Němci mohli ode všech ropných zdrojů odříznout a získat globální nadvládu. Žádná britská vláda nemohla dopustit, aby se modernizované britské loďstvo ocitlo bez pohonných hmot, takže válka byla nevyhnutelná. Němci počkali do května 1914, kdy bylo dokončeno rozšíření Kielského průplavu i pro dreadnoughty, aby mohli podle strategické situace volně přesouvat loďstvo ze Severního na Baltské moře a naopak. Válka vypukla o dva měsíce později, kdy se využilo rozbouřených emocí, vyvolaných atentátem na rakouského následníka trůnu. Pro evropské intelektuály, tradičně přehlížející techniku a strategické myšlení, bylo její vypuknutí záhadou. A pro mnohé je dodnes.
Obrazové ilustrace poskytl autor ze svého archivu.
Tento sodíkem chlazený rychlý reaktor, 4. blok Bělojarské jaderné elektrárny, zaznamenal rok trvající spolehlivý a bezpečný provoz s téměř plnou vsázkou směsného ...
Co kdyby vysokoaktivní jaderný odpad produkovaný jadernými elektrárnami mohl podnítit oběhové hospodářství v energetickém sektoru?
Před časem jsme uveřejnili článek o možnostech kontroly původu potravin a odhalování falešných produktů. Pro zajímavost, na popud jednoho z našich čtenářů, doplňujeme informaci o využití stabilních ...
Měsíc vstoupil do nové geologické éry, říkají vědci. Doufají, že jejich návrh na vyhlášení nové epochy Měsíce – lunárního antropocénu ...
Hledáte jednoduché, ale účinné způsoby, jak řídit hladinu cukru v krvi? Nedopustit její kolísání, které má za následek výkyvy ve výkonnosti, únavu a přibývání na váze?