Kulatiny první veřejné parní elektrárny na světě

K nejvýznačnějším z téměř třinácti set Edisonových vynálezů patří žárovka. Aby se však mohla rozšířit i do domácností a využít pro pouliční osvětlení, musel T. A. Edison (1847–1931) vymyslet a zajistit i výrobu elektřiny a všeho, co s tím souvisí: izolované kabely, pojistky, elektroměry a vypínače. První bohatí nedočkaví zájemci o elektrické světlo v New Yorku si museli pořídit do svých vil a domů dokonce malý parní stroj nebo lokomobilu s dynamem. Geniální vynálezce okamžitě pochopil, že touto cestou žárovky a elektřinu do bytů neprosadí, a že se elektrický proud musí podobně jako tehdejší plynárenská konkurence vyrábět centrálně a rozvádět ho podobně jako plyn potrubím. Dvaatřicetiletý Edison se proto před 130 lety rozhodl na výběžku Manhattanu postavit veřejnou parní elektrárnu, která by „jeho“ stejnosměrným elektrickým proudem zásobovala ulice, domy a kanceláře v nedalekém Wall Streetu. K místu stavby vybral rozestavěnou ulici Pearl Street poblíž Brooklynského mostu a blízko přístaviště, které umožnilo co nejlevnější přísun uhlí nákladními čluny po řece Hudsonu.

Válka s plynaři a tiskem

Proti Edisonem vyhlášenému plánu „elektrizace“ rozvinuly ohrožené plynárenské společnosti od prvního okamžiku hysterické tažení v tisku. Aby povzbudil zájem veřejnosti o elektřinu, instaloval Edison na palubě parníku Columbia svoje nejvýkonnější dynamo „Jumbo“, kancelář na Páté avenue osvětloval ve dne v noci řetězcem žárovek, a neváhal použít barnumské reklamy. Přednosti elektřiny pochopil svět po úspěších na Světové elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881 a krátce poté i v londýnském Crystal Palace, kde za vystavená dynama a žárovkové osvětlení se Edisonovi dostalo téměř královských poct.

Boj o čas

Jak ukazuje dobový obrázek, první parní elektrárna světa se zvenčí se podobala třípatrovému domu, k němuž přistavěli halu kotelny a strojovny s třemi vysokými plechovými komíny. Uhlí přivážené koňskými povozy se sypalo do jámy na pokraji chodníku, odkud ho topiči vozili kolečky sklepní chodbou do kotelny. Ve strojovně umístili čtyři sedmadvacetitunová dynama s výkonem po 100 kW, jejichž hřídele byly přímo poháněny jednoválcovými parními stroji. Stavba elektrárny šla rychleji než budování pouličního kabelového rozvodu elektřiny. Dvojice kabelů pro stejnosměrné napětí 200 V s odbočkami v celkové délce asi 25 km byla kladena těsně pod povrch chodníků. Kabely obsahovaly měděný vodič, ovinutý slámou (!), vložený do olověné trubky a zalitý asfaltem. Dobový obrázek rozkopaných ulic nasvědčuje, že stejně jako dnes, doprovázel kabelizaci v ulicích zmatek a nepořádek. Plynaři podplácený tisk útočil proti nebezpečné novotě a zveličoval možnost zabití proudem a vzniku požárů následkem zkratu.

Začátkem roku 1882 bylo na elektrárnu připojeno 85 budov a tisícovka stožárů pouličních světel. Generální zkouška elektrárny v březnu se pro přílišný spěch nezdařila. Chybným zapojením se jedno z dynam odlehčilo, parní stroj se roztočil víc než dvojnásobnou rychlostí, takže došlo k zadření ložisek. Edison však během několika dnů dokázal vyřešit bezpečnější regulaci chodu strojů a zlepšil funkci ochranných pojistek.

Premiéra 4. září 1882

Ke spuštění elektrárny došlo dne 4. září 1882 ve tři hodiny odpoledne. Po několika nocích probdělých ve strojovně si Edison oblékl frak a šéfelektrikáři J. W. Liebovi dal úsečný příkaz „Spusťte to!“. Světla ve strojovně a na pouličních lampách se rozsvítila. Edison odložil frak a s rozepjatou vestou obešel prohlédnout všechna soustrojí. U posledního se zastavil a přítomným oznámil: „Splnil jsem všechno, co jsem vám na počátku slíbil…“Pro jistotu však s ostatními strávil ve strojovně celou první noc. Byl si příliš dobře vědom toho, že kdyby došlo k selhání a světla na Wall Streetu zhasla, ztratil by nejen prestiž, ale i vypůjčené peníze, a prosazení elektřiny do života by se odložilo o mnoho let.

Prokletý kouř zůstal nemocí uhelných elektráren dodnes

Dvanáct let pršely stížnosti obyvatel v širokém okolí Perlové ulice na neúnosný kouř z komínů první elektrárny světa, než se městské správě New Yorku podařilo vynutit její uzavření. Napomohl tomu i požár roku 1890, který těžce poškodil strojovnu. To už však po urputném boji prohrál Edisonem zvolený rozvod stejnosměrným proudem nikoliv před svítiplynem, ale před proudem střídavým (tehdy mu říkali proud „hrčivý“, podle charakteristického zvuku, který vydávaly první transformátory). Ten umožňoval díky transformaci na vysoké napětí přenos až na stovky a dnes tisíce kilometrů. V Americe ho prosadil Nikola Tesla podporovaný G. Westinghousem.

Perlová ulice po sto třiceti letech

Pearl Street dodnes nezměnila svoje jméno, ale je obklopena hradbou mrakodrapů. Málokdo z návštěvníků New Yorku si na jednom z domů povšimne zaprášené bronzové desky, připomínající prostý fakt:

„V těchto místech v letech 1882‑1904 stála a pracovala první veřejná elektrárna světa, postavená T. A. Edisonem.“

Právě ona odstartovala věk elektřiny, bez níž by svět a civilizace nikdy nedosáhly dnešní úrovně. Pro svoje exhalace jsou sice uhelné elektrárny nadále proklínány, avšak přechodem na střídavý proud, s dnešními výkonnými turboalternátory, mechanizovaným zauhlováním a mnohem vyšší účinností (35 až 42 %), svým výkonem okolo 54 GW pokrývají 45 % celosvětové spotřeby elektrické energie. Nejvýkonnější současná uhelná elektrárna Taichung Power Plant na Taiwanu s celkovým výkonem 5780 MW (srovnatelným se 6 Temelíny) disponuje patnácttisíckrát větším výkonem než její prapředchůdce z Perlové ulice!