Michael Faraday

Geniální experimentátor se narodil 22. září 1791 v Newingtonu u Londýna. Zemřel 25. srpna 1867, tedy právě před 140 lety, v Hampton Court. Bez jeho objevu magnetické indukce by dnešní svět vypadal úplně jinak.

Školou byla mladičkému Michaelovi londýnská periferie a také knihy, kvůli kterým se začal učit knihařem – nejen je vázal, ale především jednu za druhou doslova hltal. Na samém počátku 19. století se stal tak horlivým posluchačem veřejných přednášek slavného fyzika sira Humphreye Davyho, až si ho povšiml a nabídl mu práci v laboratořích Royal Institutu. Šlo sice o místo sluhy s povinností „po přednáškách uklízeti“, přesto však můžeme říci, že vědecká kariéra Michaela Faradaye započala.
Nebyl to start zrovna oslnivý. Davy ho měl v oblibě a roku 1813 ho vzal s sebou dokonce na studijní cestu po kontinentě, šéfova manželka však odmítla s osobou tak nízkého společenského postavení stolovat, a tak Faraday jídal v kuchyni se služebnictvem. Příliš mu to nevadilo. Usilovně studoval, ze sluhy povýšil na laboranta a po návratu do Anglie začal samostatně vědecky pracovat.

„Přeměň magnetismus v elektřinu!“
Tuto památnou větu si do svého pracovního deníku zapsal někdy roku 1822. Jen pro pořádek si připomeňme, že v tomto postulátu se neskrývá nic menšího než objev elektromagnetické indukce, princip výroby elektrického proudu a elektromotorů. Od myšlenky k cíli zbývalo ovšem ještě deset let plných tisíců pokusů, úporné práce a bezesných nocí, omylů i dílčích vítězství. Teprve roku 1831 pochopil a experimentálně si ověřil, že elektrický proud nevzniká působením magnetického pole, ale jeho změnou.
Ještě téhož roku pak na schůzi Královské londýnské společnosti předvedl svůj stroj na výrobu elektrické energie. Představoval ho měděný kotouč o poloměru 15 cm, který se otáčel mezi dvěma póly trvalého magnetu. Elektrický proud byl z kotouče odváděn dvěma kovovými kartáčky. Podle Faradayova principu pak pařížský mechanik Pixii postavil magnetoelektrický stroj, ve kterém se nad dvěma cívkami otáčel podkovovitý magnet. Protože se nad cívkou ocital střídavě kladný a záporný pól magnetu, měnil také indukovaný proud svůj směr, vznikal tedy střídavý proud.
To už ovšem hovoříme o době, kdy by paní Davyová zřejmě neposílala Faradaye jíst do kuchyně. Od roku 1824 byl členem Královské společnosti, což byl pro třiatřicetiletého muže bez jakéhokoli oficiálního vzdělání husarský kousek. Následující rok převzal po Davym vedení laboratoře a za další dva roky byl jmenován profesorem. Zabýval se nejen elektřinou, ale mj. i analýzou vápna, zkapalnil sirovodík a kysličník uhličitý a při destilaci olejů objevil benzen a butylen, věnoval se také optice.

Prostý muž vědy
Přes oslnivou kariéru zůstal skromným „mužem vědy“. Roku 1835 odmítl nabízenou doživotní penzi, stejně jako později šlechtický titul: „Koho chce Bůh zničit, na toho sešle pýchu. Můj otec byl kovář, bratr je klempíř. Já jsem se stal kdysi knihařským učněm, abych mohl číst knihy. Jmenuji se Michael Faraday a pouze toto jméno bude jednou vyryto na mém náhrobku.“