Obnovitelné zdroje

Článků v rubrice: 195

Větrné elektrárny – představy a skutečnost

Každý obor lidské činnosti má své vizionáře, vynálezce, objevitele i snílky, Stačí připomenout jména jako Archimédes, Leonardo da Vinci, Bill Gates, Steeve Jobs... Jsou ale i neodbytní vynálezci snad už stovek principů perpetua mobile, a také pozapomenutí všeoboroví géniové, nad nimiž nepochybně ční Jára Cimrman. Oni a jim podobní se ve svých vizích a projektech nevyhýbali ani větrným elektrárnám.

Fotogalerie (6)
Vidina obří větrné elektrárny H. Honnefa, pohlednice, Berlín, asi 1936

Leonardo da Vinci (1452-1519) opravdu nakreslil fyzikálně i technicky přijatelný větrný motor a možná sestrojil i jeho model. Tehdy ovšem bez vidiny použití pro větrnou elektrárnu, ale jen k přímému využití pro mechanickou práci. V letech 1889 a 1991 pak v Americe a v Evropě přišly první konstrukce větrných elektráren. A jak už to bývá, vždy se nad aktuálně existujícími a fungujícími konstrukcemi spekuluje, kam bude směřovat jejich další vývoj.

Tak se už v prvních desetiletích 20. století uvažovalo o budoucích možnostech a podobách větrných elektráren pro daleko vyšší výkony. Dobové představy tehdejších prognostiků a jejich kreslířů byly většinou „poněkud“ odlišné od toho, jak později vývoj vypadal. Dokumentuje to i několik vybraných příkladů kreseb větrných elektráren budoucnosti nalezených v dnes už historických publikacích.

Novodobé větrné kolo

Reprodukce kresby z knihy Pavla Beneše „Technika překonává prostor a čas“ (Mladá fronta 1955) představuje podle popisku „novodobé větrné kolo elektrárny“. Konstrukce zjevně vychází z podoby rotorů větrných čerpadel a průměrem snad jen dvakrát převyšuje podobný rotor větrné elektrárny Američana Ch. F. Brushe z roku 1889. Inovovaná byla pouze regulace natáčení – místo pasivního směrového kormidla byl rotor elektrárny vybaven aktivním automatickým natáčením pomocí dvojice šestilistých rotorů s osou kolmou na osu hlavního rotoru; tohoto principu používaly větrné mlýny v západní Evropě již o desítky let dříve. O velikosti zařízení svědčí postavičky na ochozu pod větrným kolem nebo na lávce k lopatkám automatického natáčení rotoru proti větru. Kreslíř se zjevně „držel při zemi“ a příliš se neodvážil ani k výraznějšímu lineárnímu navýšení rozměrů oproti již několik desetiletí existující konstrukci. Reálně se však tato vidina s mnohalistovým větrným kolem u větrných elektráren příliš neuplatnila. Výjimkou, potvrzující pravidlo, byla větrná elektrárna u Slezského domu na hřebeni Krkonoš pod Sněžkou v letech 1924-5, která ve své době měla určitě řadu „sester“ v Německu, v zemi svého původu.

Vrtulové stíhačky

Zajímavou představu o podobě budoucích větrných elektráren ztvárnili v knize „Přetvoření naší planety“ sovětského autora Michaila Iljina autoři ilustrací českého vydání z roku 1953, Václav Bláha a František Říha. Jejich větrné elektrárny mají podobu klasických vrtulových stíhaček z 2. světové války posazených na příhradové konstrukce stožárů v podobě věží radiových vysílačů. Jak jednoduché – stačilo stíhačkám odstranit křídla, spalovací motor nahradit elektrickým generátorem, to vše v duchu ideje o překovávání mečů v pluhy. Ani v tomto případě se více než 60 let staré představy netrefily do dnešní podoby větrných elektráren. A co víc, úděs budí propojení jednotlivých stožárů vodorovným příhradovým nosníkem a zavěšené šikmé schody (!!!) vedoucí ze země ke gondolám. Propojení stožárů vodorovným nosníkem by celou vyobrazenou skupinu elektráren rozkývalo a destabilizovalo, a stoupat v této situace ke gondolám po vyobrazených schodech? Podle ilustrace z knihy o větrných elektrárnách vydané v Moskvě roku 1948 však větrná elektrárna na Krymu měla přístup ke gondole právě po takovém schodišti.

Vize J. A. Bati

Technicky nejrealističtější představu o větrných elektrárnách budoucnosti projevil B. Štefan, ilustrátor knihy J. A. Bati „Budujeme stát pro 40 milionů lidí“, vydané ve Zlíně nakladatelstvím „Tisk“ k 1. máji 1937. Jeho větrná elektrárna má čtyřlistý rotor. Gondola je uložena na příhradové konstrukci kombinované v horní části s pravděpodobně ocelovým tubusem. Porovnáním s odhadovanou výškou budovy, která je na kresbě přece jen poněkud nezvykle umístěna přímo v rozkročení konstrukce příhradové části stožáru (shodou okolností jako u dále popisované vidiny z Německa), lze výšku stožáru odhadnout na 50 až 60 metrů a průměr rotoru také asi 60 metrů. To už poměrně odpovídá větrným elektrárnám z roku 1990, tedy 50 let po vyobrazení v knize J. A. Bati.

Větrník vysoký jako Eiffelka

Projekt, zcela se vymykající technickým možnostem nejen doby svého vzniku, ale i možnostem současným, navrhl Hermann Honnef (Německo, 1934). Vycházel ze svého již dříve patentovaného systému dvou a více rotorů na jednom věžovém stožáru. Ve své vizi to však „poněkud“ přehnal. Vizualizace tohoto monstra se přesto na pohlednicích rozletěla do světa, dokonce i se základními technickými údaji. Gigantická větrná elektrárna měla být instalována na příhradové ocelové věži vysoké asi 550 m, což je téměř dvojnásobek výšky Eiffelovy věže. Na 150 m vysokém horním dílu konstrukce měly být namontovány tři rotory větrných elektráren, každý o průměru 120 metrů. Informace na rubu pohlednice uvádí výkon zařízení 75 MW; pokud by to byl celkový výkon tří rotorů, je tento údaj vzhledem k jejich průměru a větrným poměrům ve výšce 500 m nad zemí tím nejreálnějším předpokladem. Současné největší větrné elektrárny dosahují s průměrem rotoru 126 m výkonu 7,5 MW při rychlosti větru nad 12 m/s. Každý generátor měl mít dva protiběžné šestilisté rotory, z nichž jeden poháněl rotor a druhý stator generátoru, což mělo bez převodovky zvýšit jejich relativní vzájemnou rychlost. Každá ze tří instalovaných jednotek by musela mít hmotnost minimálně 200 tun… Z pohlednice je také patrné, že celá špice se třemi elektrárnami měla být sklopná do vodorovné polohy. A v „přízemí“ celého monstra měl být 7 až 15patrový objekt. Protože projekt situoval celé zařízení do Berlína, tak asi šlo o říšské ministerstvo energetiky. Třetí říše proslula mnoha šílenými vidinami, tahle je však asi jedna z nejpozoruhodnějších. Existuje přitom i vizualizace totožné konstrukce s pěti rotory.

Koč Břetislav
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Max Born - teoretik a filozof kvantové mechaniky

S obdobím rozkvětu atomové fyziky ve dvacátých letech minulého století na proslulé univerzitě v německém dolnosaském městě Göttingenu (Georg-August-Universität) je významně spjato jméno německo-britského matematika a fyzika židovského původu Maxe Borna, ...

Kufřík matematických záhad

Historie matematiky se klene přes celá tisíciletí, učí se ji a používají lidé na celé planetě. Nezabránil tomu ani Codex Justinianus, sbírka všech zákonů a nařízení východořímského císaře Justiciána I, podle kterého „Zavrženíhodné umění matematické jest zakázáno především“.

Studenti postavili trikoptéru připomínající vosu

Měří jen 40 centimetrů, ale rozhodně ji nepřehlédnete. Trikoptéru Elektra, kterou na českobudějovické Vysoké škole technické a ekonomické (VŠTE) postavili studenti Jan Večerek a Tomáš Szendrei, pohánějí tři opravdu velmi hlasité rotory.

Bohatá diagnostika tokamaku ITER

Jak se obsluha tokamaku dozví, co se děje uvnitř vakuové komory v plazmatu? Prostředníkem mezi plazmatem a obsluhou budou, jako v každém tokamaku, nejrůznější diagnostiky. Vyhodnocovací zařízení obsadilo celé levé křídlo Trojbudoví (Tokamak Complex).

Vodík jako palivo budoucnosti

Investice do vodíkových technologií v posledních letech rostou. Loni dosáhly v Evropě rekordních téměř 22 miliard korun a dál se zvyšují. Hlavním cílem je snížit cenu vodíku, což by souběžně s budováním infrastruktury mělo urychlit energetické využití vodíku především v dopravě.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail