Vražedná nevinnost aneb když zabíjejí děti

Kdysi, ve staletích dávno minulých, napadlo kohosi, že proti zlu lze bojovat jen nevinností. A protože Saracéni, držící v rukou Svatou zemi, byli považováni za zlo, vznikla dětská křížová výprava. Současník už ví, že nedopadla dobře a že podobná myšlenka už nebyla nikdy zopakována. Co však zůstalo zakořeněno hluboko v lidských srdcích, byla představa dětské nevinnosti.

Oto více nás šokuje, když právě děti zabíjejí. O to více pak hledáme příčinu, důvod, viníka, pokud možno snadné a jednoznačné proto na palčivě vyvstávající proč. Prvními „na ráně“ jsou většinou rodiče těch, které tisk označuje jako „malé vrahy“. Ačkoliv však nelze popřít zásadní a formující význam výchovy na osobnost dítěte, a to i takového, které vztáhlo ruku na život jiného člověka, odpověď není zdaleka tak jednoznačná.

Co je vražda?
Abychom mohli mluvit o vraždě, musí být splněny dvě podmínky. Ta první, na níž se však odborníci často neshodnou, vyžaduje u pachatele povědomí o tom, že čin, který spáchal, je z hlediska lidské společnosti zlý. Usmrcení jiného člověka z důvodů, které jsou pokládány za morálně opodstatněné, například v sebeobraně nebo i ve válce, tak obvykle nebývá klasifikováno jako vražda, nýbrž jako zabití. Otázkou samozřejmě zůstává, kdo posuzuje morální opodstatněnost důvodů pachatele. V některých případech bývá naopak nedostatečné vědomí „společenské špatnosti“ vlastního činu přinejmenším veřejností považováno za přitěžující okolnost. Vždyť i teroristé jsou přesvědčeni o morální opodstatněnosti jimi páchaných útoků, věří, že jsou ve válce, kde není nevinných a viníků, kde jsou jen věrní, jimž je případná smrt spíše odměnou, a nepřátelé... Tento článek však nemá být etickou úvahou o tom, kdy a jestli vůbec je opodstatněné vzít jinému člověku život, a tak tuto otázku ponechávám osobám povolanějším, ačkoli sám pro sebe by si ji měl vyřešit každý člověk...
Druhou podstatnou podmínkou klasifikace zabití jakožto vraždy, podmínkou mnohem více spjatou s problematikou „malých vrahů“, je plné pochopení smrti. Toto porozumění se u dítěte vyvíjí postupně, dá se říci, že dítě si v průběhu svého vývoje neboli ontogeneze buduje pojetí smrti – Todestkoncept, složitou strukturu kognitivních, emočních a pudových složek. Vztah ke smrti si přitom dítě vytváří už od narození a konceptualizace tohoto pojmu začíná především zkušenostmi dítěte s vlastním tělem a smrtí zvířat, později pak i s úmrtím jiných lidí. V předškolním věku je dítě zajatcem magického myšlení, smrt bývá často personifikovaná, dítě nerozumí její ireverzibilitě a to i když se s ní setkává, může si na smrt dokonce hrát nebo si něčí smrt přát. Je schopno pochopit smrt spíše intuitivně, například pokud samo letálně onemocní. Pokud zemře někdo z rodiny, může dítě dokonce trpět pocity viny, protože se v důsledku magického myšlení domnívá, že smrt blízkého nějak zavinilo svým přáním, nebo třeba „zlobením“. O smrti může dítě mluvit se svými kamarády, ve škole, ale hlavně v rodině. Pokud nedojde k jistému ustrnutí, chápe již devítiletý jedinec poměrně přesně, co je to smrt. Jakmile pak dítě pochopí ireverzibilitu smrti, tady její nevratnost a neměnnost, je reálně schopno vraždy. Z čehož plyne, že i když dítě mladší devíti let může chtít někoho zabít, většinou plně nechápe důsledky svého činu. Představa jedenáctiletého dítěte o smrti je už ale blízká představě dospělých, a tak v tomto věku většinou mluvíme o vraždách v pravém slova smyslu.

Chápou, že vraždí?
Z výše uvedených skutečností plyne především známý fakt, že vraždy páchané dětmi nejsou výsadou civilizace, nejde ani tak o špatný vliv médií a počítačových her, i když i tyto vzory mohou ovlivnit jednání dítěte, ale o skutečnost, že dítě do určitého věku ještě nechápe smrt jako definitivní, neměnnou skutečnost, nerozumí příliš rozdílu mezi tím, když zabije a když si něčí smrt pouze přeje, a v rámci magického myšlení přikládá větší význam právě svým přáním než skutečným činům. V takových případech pak můžeme hovořit pouze o zabití, a to ať už se jednalo o hru nebo o čin motivovaný touhou někomu ublížit, potrestat ho za domnělé nebo skutečné příkoří, nebo prostě získat to, co ten druhý má. Pokud však tento přístup nalézáme u dětí starších devíti let, jedná se již o jisté narušení vývoje, o poruchu, s níž je třeba pracovat v psychologickém slova smyslu.
Nejproblematičtější z hlediska posuzování chápání závažnosti vlastního jednání je období mezi devátým a dvanáctým rokem. V této fázi může již dítě navenek vykazovat všechny známky pochopení pojmu smrti, často však v důsledku ještě omezené schopnosti empatie a zvážení dlouhodobých následků vlastních činů není, z psychologického pohledu, jeho vnímání vraždy stejné jako u člověka dospělého. Z hlediska vývoje morálky zde pak můžeme hovořit o stadiu konvenčním, dítě se již vyhýbá určitému jednání nikoliv proto, že by se obávalo trestu, ale spíše proto, že jej začíná vnímat jako špatné, ještě však neuvažuje o tom proč. Právě tato fáze je v kontextu možného budoucího jednání kritická a právě v ní do jisté míry selže a ustrne mnoho těch, kteří se stávají vrahy i v dospělém věku. Neschopnost vidět svůj čin očima druhého, neschopnost pochopit dlouhodobé, nebo dokonce celospolečenské následky, pouze vnější, povrchní přijetí názoru, že zabíjet je špatné, či v důsledku sociálního prostředí a výchovy dokonce zvnitřnění postoje, že zabíjení je za určitých okolností tolerovatelné nebo dokonce správné, to vše jsou charakteristické znaky mnoha nejen dětských vrahů.

Společnost a morálka
A právě ve výše jmenovaném lze nalézt apel nejen pro rodiče, ale i pro celou společnost. U dítěte, které si ještě plně nevyvinulo pojetí smrti, může dojít k jednání ohrožujícímu život
jiných v důsledku her, a to někdy, ale jen někdy, zapříčiněných filmovou, ale například i knižní produkcí, přičemž hlavním faktorem není skutečnost, že kreslené postavičky po „strašlivých karambolech“ opět radostně vyskakují, ale spíše přitažlivost určitých druhů život ohrožujícího jednání. V takovém případě je pak povinností dospělých především zabezpečit, aby se dítěti nedostaly do rukou takové prostředky, jimiž by skutečně mohlo ohrozit něčí život, a vést děti k empatii a pochopení následků vlastního jednání. U starších dětí je však jejich chování často již do jisté míry patologického charakteru, je dokladem výchovného selhání nejen rodičů, ale i celé společnosti, společnosti přijímající morální zásady pouze povrchně a konvenčně, společnosti spíše trestající než objasňující, společnosti, v níž se morálka a empatie „nenosí“. A v tomto směru je více než volání po nápravných zařízeních s přísnějším režimem a po snížení hranice trestní zodpovědnosti namístě usilování každého jednotlivce, a to nejen rodiče, ale i dětem věkově bližších jedinců, o takový život, který by mohl a měl být vzorem těm mladším.