Emoce... ty naše mršky jedny!

Smích, pláč, nenávist, láska, závist, ostych... ano, to jsou emoce a ještě desítky dalších libých, či nelibých nebo neutrálních pocitů, prožitků. Největší škálu různých emocí může ve svém vědomí vyprodukovat člověk, ale není jedinou bytostí mající emoce. Strach, bolest, radost – to zná i váš pes či kočka.

Pro úplnost – v případě člověka o výše jmenovaných emocích hovoříme jako o základních (nižších citech) a vyššími city rozumíme složité emocionální procesy a stavy vznikající pouze u člověka, neboť jsou vázány na jeho společenskou činnost, specificky lidské potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vlastnosti osobnosti. Možná se jednoduše dá říci, že čím dokonalejší nervová soustava, tím víc emocí. A mohli by tedy vůbec existovat bytosti s inteligencí a nervovou soustavou bez emocí?

Emoce – nutnost pro přežití
Živé bytosti (v prvé řadě hlavně člověk) nedostaly od evoluce emoce do vínku jen tak z nahodilosti ani se nejedná o záludnost „matky“ přírody. Emoce jsou nutnost pro přežití.
Emoce slouží k socializaci jednotlivce ve společnosti a k řízení společnosti jako celku.
Člověk nemající strach před ničím by asi moc dlouho nepřežil, vyhynul by už při svém vývoji, pokud by se v pravěku vyhnul mamutovi, medvědovi jeskynnímu, či šavlozubému tygrovi, tak by v pozdější době mohl být vyvražděn jako druh sebou samým ve válkách nebo vyhuben svou vlastní hloupostí – kdyby se třeba nebál skočit ze skály do stometrové propasti... naštěstí si vypěstoval emoce strachu.
Jestliže by člověk neměl kladné emoce jako soucit se slabším, s raněným, se starším, touhu po spravedlnosti a komunikaci, kráse, pocit zodpovědnosti, strach o druhé, kdyby nepociťoval sounáležitost, nemohla by vzniknout společnost, přežívala by vedle sebe jen jednot-livá individua.

Otroci emocí
Když Washington odcházel roku 1796 z funkce amerického prezidenta, napsal předtím 19. září svému národu poselství. V něm vyjádřil zajímavou myšlenku vztahující se na emoce celého národa:
„Národ, který si vštípí k jinému národu buď nenávist, nebo stálé dobré vztahy, se stává otrokem. Takový národ je otrokem buď své nenávisti, nebo svých dobrých vztahů, a i jedno z obojího stačí, aby odvedlo národ od vlastních povinností a zájmů...“
To, co Washington vzkázal národům, se dá modifikovat i na jednotlivce – je nutné, abychom se vyhnuli nenávisti, ale i citové závislosti. „Nenávistník“ i „citový závislák“ – oba dva jsou otrokem svých citů – emocí, přestávají uvažovat reálně a ničí tím sebe i své okolí. Z prvého ukapává jed nenávisti, je jím prosáklý a otravuje tím všechny, nakonec dosáhne, že bude i on nenáviděn. Milostný závislák zase svým citem ubíjí toho druhého, až ho ztrácí. „Nenávistník“ i „citový závislák“ tak svými přehnanými emocemi dosahují opačného efektu než zamýšleli.
Lidé, kteří své emoce nedokáží ovládat, se pro své okolí stávají velmi obtížnými – jsou výbušní, nesnášenliví, nevyrovnaní, sobečtí, vyžadují neustále pozornost a hovoří jen o sobě. Telefonují vám několikrát za den, chtějí, abyste je litovali a pomohli jim... Ve skutečnosti ale podporu ani pomoc nechtějí a nepotřebují, oni vás chtějí postupně otrávit a nejšťastnější by byli, kdyby se jim podařilo strhnout i vás na jejich úroveň.
Těmto lidem lze poradit pouze hluboké zamyšlení se nad sebou samým a svým vlastním chováním. V tom jim ale mnohdy může pomoci pouze odborná psychiatrická léčba, vy jim psychiatra nebo psychologa nesuplujte – i psychika se dá otrávit jinými lidmi a záporné emoce a pocity mohou být „nakažlivé“.