Reportáže, cestování

Článků v rubrice: 85

Plachetnicí přes Atlantský oceán 3

Z Bermudy na Azory
Když ve čtvrtek 15. května 1997 opouštíme St. George´s, neskutečně lije. Na šedou oceánskou hladinu se valí proudy sladké vody a kalí ji ještě více. Podle předpovědi máme jižní vítr, který v nárazech dosahuje síly 6 °B. Dohlednost je mizerná, sotva pár set metrů. Plujeme pohodlně s větrem z pravého zadoboku, jenom s genuou, a Optimist se téměř nekolébá na podezřele oblých vlnách, uhlazených deštěm.

Fotogalerie (3)
Konečně zase souš. Po čtrnácti dnech na otevřeném oceánu se kocháme pohledem na skalnaté pobřeží ostrova Faial ze skupiny Azorských ostrovů.

Stále prší

Prší i celý pátek, husté proudy deště, jakoby měla přijít nová potopa. Všude je vlhko, kožené věci plesnivějí. Mokré boty sušíme uvnitř motorového prostoru, na motorovém bloku. Diesel Perkins musí běžet každý den nejméně hodinu, jednak kvůli dobíjení, jednak kvůli chladničce, jejíž kompresor je motorem naháněn, a blok je dlouho teplý.

Prší až do soboty. Zapomínáme, jak vypadá slunce. Kdybych byl odkázán na astronavigaci, byl bych tři dny bez polohy. Za pátek si připisujeme 140 mil, za sobotu 128 a v neděli 154 (dohromady skoro 800 km). Vítr se přetáčí na SW, což znamená nepříjemné kormidlování na čistý zadní vítr. Nechávám se vést GPS po hlavní kružnici, takž náš kurz na mapě vykresluje oblouk a laik by řekl, že si prodlužujeme dráhu. Přesto padáme přímo na Azory.

Vyjasňuje se teprve v noci z neděle na pondělí. Trvalý jihozápadní vítr 5 °B vybudoval solidní vlny. Optimist, s omezenou možností stabilizace zcela vypuštěnými plachtami, se na zadní vítr silně kolébá z boku na bok. Pohyb v lodi je stejně náročný jako kormidlování, když každý sjezd z vlny je třeba kontrovat. Autopilot nemáme, od rána do večera a od večera do rána musí neustále někdo kormidlovat. Cítím se unavený, trpím nespavostí. Jako by se naráz sečetla tíha odpovědnosti za tři měsíce, co jsem na lodi.

Plavba za úplňku

V noci z pondělí na úterý máme s Jardou nejhorší hlídku, od půlnoci do 04:00. Úplně se vyjasnilo a oceánu vládne měsíční úplněk. To, po čem plujeme, už není voda. Jsme v nějakém cizím světě, kde mořské hlubiny kryje obrovitá stříbrná garážová roleta, po níž se Optimist jako bílá jepice plazí nahoru a dolů za nějakým záhadným cílem.

Jednu hodinu po půlnoci mě Jarda střídá u kormidla, mně se však nechce sejít dolů, abych si zdříml. Lehám si na kokpitovou lavičku a propadám se do té stříbrné krajiny kolem.

Musel jsem usnout. Probouzí mě úder vlastního těla o podlahu kokpitu. Omráčeně se zvedám a na několik sekund ztrácím „námořnické nohy". Najednou si uvědomuji to příšerné zmítání lodi do všech směrů současně. Naštěstí dříve, než se mi stačí udělat zle, adaptace znovu naskakuje. A s ní přichází krutá bolest těsně za levým zápěstím. Nechávám Jardu samotného a s levačkou v náruči sestupuji do společné kajuty, do salonu.

Pochroumaná levačka

Mám poúrazový šok. Syčím a kroutím se bolestí na lavici za stolem, celé tělo se mi neovládaně chvěje zimnicí. Až v pět hodin ráno budím Petra Jančálka a svěřuji se mu s tím, co se stalo. Fixuje mi předloktí dlahou z vařečky a aplikuje heparinovou mast.

Mám ruku zlomenou nebo ne? To se dozvím až v Hortě. Každopádně nejsem schopen kormidlovat, takže s hlídkou obou Petrů se bude u kormidla střídat Jarda se Zuzanou, a mně zůstane navigace. Na novém uspořádání vydělává Petr Šťastný, „dědí" můj kvalitní nepromokavý oděv.

Tím hloupým úrazem je narušena křehká rovnováha mezi „jachtaři" a „nejachtaři" na palubě. O to více „hlídám" loď sluchem. I když ležím v kóji, jsem vlastně stále na palubě. Podle skřípění trupu, podle řinčení volně se protáčející vrtulové hřídele a podle houpání lodě zcela přesně vnímám, jak kdo kormidluje, co dělá vítr, jak táhnou plachty, zda je třeba je přestavit.

Je to stres navíc. S dvojnásobnou naléhavostí si uvědomuji, jak vše závisí na mně, jak si posádka velmi snadno zvykla veškerá rozhodnutí přenášet na mou osobu. Začínám být alergický i na každodenní Jardův dotaz, co má vařit k obědu a co k večeři. Proboha, kuchař jsi ty!, chce se mi zařvat.

Blewchips mlčí

Každé čtyři hodiny vyvolávám rádiem na smluveném kanálu Blewchips. Ale éter mlčí.

V úterý 20. května, první den po mém úrazu, se vítr stáčí téměř přesně na západ a dociluje síly sedmičkové vichřice. Obloha je přitom jako vymetená, je to poklička z modrého smaltu, pod níž klopýtavě pádí Optimist mezi hřebeny čtyřmetrových vln. Při sjezdech z jejich hřbetů loď surfuje a překračuje rychlost deset uzlů. Vrtulový hřídel vede přes kajutu, v níž ležím se zabandážovanou rukou, a při skluzu vydává takový hřmot, že mám obavu o ložiska. Že nevydrží, že tlak vody šroub z lodě vytrhne a Optimist o něj přijde jako přespříliš bojovná včela o svoje žihadlo. Se stejnými důsledky pro vlastní existenci.

Nezbývá než znovu zmenšit plochu genuy, jediné plachty, která nás táhne kupředu. Teprve pak klesá rychlost na sedm uzlů. Odpoledne také „zamrzá" GPS, ale po restartu mám za pět minut bez problémů opět okamžitou polohu. Do Horty zbývá méně než tisíc mil, tedy 1800 km.

Příští den za svítání nás míjí velká kontejnerová nákladní loď. Pak se ale na nás nalepí smůla. Vítr je sice stále příznivý, fouká od západu až jihozápadu silou 4 až 5 °B, ale vlny, nabíhající od zádě, jsou nezvykle vysoké a strmé. Vnímám, jak loď brzdí, jako by měly ruce, jež pod hladinou chňapají po našem kýlu. Kormidlování je nechutná dřina. Porovnávám rychlostní údaj elektromechanického logu s rychlostí, kterou udává GPS. Log ukazuje k sedmi uzlům, na displeji GPS není nikdy větší hodnota než pět, někdy ještě méně. To znamená, že naše rychlost oproti dnu je o dva tři uzly menší než oproti vodě.

„Edáček“ nás brzdí

Narazili jsme na „Edáčka“, informuji posádku. Říkám tak Eddies, což je anglický název pro bludné oceánské proudy, vyvolané dmutím. Často jsou součástí obřích vírů, které vznikají na rozhraní Golfského proudu a okolního oceánu. Golfský proud není žádná řeka s pevnými břehy, ale proměnlivá změť proplétajících se pramenů s okraji roztřepenými víry o průměru stovek kilometrů. Navíc byl před dvěma dny úplněk, který způsobuje obzvlášť silné mořské dmutí, takže náš Edáček není žádný prcek. Smůla je, že proudí přímo proti našemu kurzu. V pozdním odpoledni se pokoušíme traverzem na sever uniknout, ale nepřináší to žádný efekt. Tenhle kalich musíme vypít až do dna.

Edáček nás pouští z drápů až ve čtvrtek odpoledne. Ač proti vodě jsme upluli za středu 144 mil, k Azorám jsme se přiblížili jen o 78 mil. Zuzana s Jardou ohlašují, že nám vstříc pluje křižník. Plavidlo je sice natřeno šedě, ale jedná se o velký oceánský trawler pro lov ryb sítí přes záď. "Oře" oceán sem a tam a o nás, když jej míjíme, nejeví žádný zájem.

Vstupujeme do druhého týdne pobytu na oceánu a já už nemám platnou předpověď počasí. O to důkladněji sleduji barometr a oblačnost. Je dvouvrstvá, přičemž se vrstvy posunují proti sobě. Je zřejmé, že od západu nás dohání frontální systém.

A už zase prší

V pátek 23. května nás přechází teplá fronta. Vítr přeskakuje ze západu na jih a zesiluje. Navečer začíná silně pršet a vítr dosahuje síly 8 °B. I když teoreticky vím, že za teplou frontou přijde studená a za ní severozápadní vítr, nemám odvahu riskovat odpadnutí do závětří na sever a nařizuji držet východní kurz, abychom neztratili rovnoběžku Azor. Jenom na cíp geny se probíjíme předobokem proti vichřici. Optimist si vede skvěle. Stabilizován tím kouskem plachtoviny se prakticky vůbec nekolébá, zvedá se a klesá ve vlnách na rovném kýlu nahoru a dolů. Venku hučí Atlantik, ale my sedíme v suchu a teple za stolem v salonu a dopřáváme si kávičku. Je to k nevíře, ale šálky je možno dokonce postavit na stůl.

Nejhorší počasí „vyžírá" 1. důstojník. Kapky prudkého lijáku ho sekají do obličeje po celou dobu hlídky. Těsně před setměním kontroluji takeláž a hlavně úzkostlivě obhlížím genuu. Respektive ten zbyteček, který nás šesti uzly žene kupředu. Mám pocit, že se musí každým okamžikem roztrhnout. Pokládám ruku na její otěž a zažívám něco neskutečného. Tím obrovským tahem se silonové lano proměnilo v ocelovou tyč. Aspoň mi to tvrdí hmat. Kuličky z tvrzeného plastiku v otěžovém průvlaku Harken se tlakem lana drtí a déšť vyplavuje černý prášek na palubu kolem.

Chybí polštář civilizace

V noci pak naslouchám praskání a skřípění lodní konstrukce. Naštěstí je tma, takže nevidím, jak se dveře kabiny příčí v rámu a „pochodují" centimetr sem, centimetr tam. Laminátová skořepina trupu evidentně měkne, od podlážek se trhá nejen kryt motoru (a současně mapový stůl), ale i lavice v salonu mezi stolem a kuchyňskou linkou.

Atlantik se mi nějak zadírá pod kůži. Mám fobii z moře. Dělá se mi zle, psychicky zle, z pohledu na rozvlněnou pustou hladinu. Vyřazen úrazem ze služeb, mám až příliš volného času na představy. Se znásobenou citlivostí vnímám nejistotu našeho postavení. To je to nejhorší. Nevíme, kdy doplujeme na Azory a zda tam vůbec doplujeme, není to zaručeno žádným jízdním řádem! Zbaveni ochranného polštáře civilizace, jsme vydáni zcela na pospas přírodě. O našem osudu, včetně toho nejhoršího, může rozhodnout nahodilé rozložení vzdušných mas. Otevírají se ve mně zřídla archaického strachu z přírody, kterou si personifikuji. Jako v roce 1994 je pro mě Atlantik zase krutý a zlomyslný stařec. Stále musím kalkulovat, co bych udělal, kdyby… kdyby udeřil trvalý protivítr, kdyby se porouchal motor, kdyby přišel orkán silnější než osmička, kdyby se roztrhly plachty, kdyby se zřítil stěžeň, kdyby někdo spadl přes palubu, kdyby se nám nepodařilo ho vylovit… Stále musím mít v záloze řešení, protože nesmím připustit, aby vznikla situace, v níž bych posádce musel říci – nevím.

V sobotu 24. května jižní vítr postupně slábne. V poledne zbývá do přístavu Horta na ostrově Faial méně než 650 mil (1200 km). Odpolední cirry, táhnoucí se vysoko na obloze od severozápadu, věští studenou frontu.

Generálka chladicího okruhu

Při pokusu nastartovat motor kvůli dobíjení zjišťujeme, že chladící okruh opět ztratil vodu. Dolít filtr Vetus se nedaří, což mě navzteká do té míry, že se pouštíme do „generální" opravy. Vlny nevlny, dohromady s oběma Petry, zatímco Jarda se Zuzanou kormidlují, máme na opravu pět rukou. Napřed zkoušíme nahradit vadný filtr filtrem ze sprchového odpadu, který máme náhradní. Svým malým objemem ale nestačí sání vodního čerpadla.

Studujeme s Petrem Šťastným filtr Vetus. Má tvar malé formy na bábovku, uzavřené průhledným víkem. To je dotaženo středovým šroubem s křídlovou maticí, takže víko dosedá na těsnění, osazené do drážky na obvodu „bábovky“. Malér je v tom, že těsnění je neopravitelné omačkáno a náhradní nemáme. Těsnění muselo být omačkáno již v době prodeje, protože agent nebo původní majitel odstranil středové těsnění pod křídlovou maticí, aby mohl víko dotáhnout – a právě pod křídlovou maticí pronikal do filtru falešný vzduch. Prostě prodejní trik, aby se při zkušební plavbě motor nepřehřál a přitom se do prodávané lodě nemuselo vrazit ani těch pár dolarů za nové těsnění!

Jenže co teď?! Uprostřed Atlantiku nové těsnění nekoupím. Což o to, vyrobit nové středové těsnění nebude problém, v zásobách kousek gumy mám, z níž se dá vyříznout čtvereček a do něj vypíchnout otvor, ale co s tím obvodovým, které připomíná těsnící gumičku zavařovačky?

Petr je rychlejší ve vyslovení myšlenky, která nás napadla současně. „Což takhle to těsnění otočit, omačkanou stranou dolů do drážky?“, navrhuje. Za půl hodiny je vše hotovo, obvodové těsnění otočeno neomačkanou stranou ven, chybějící těsnění středového šroubu nahrazeno kouskem gumy, filtr dolit a uzavřen. Po nastartování motoru se zadostiučiněním sleduji chladicí vodu frkající z výfuku. Od tohoto okamžiku máme pokoj a filtr bude držet nejen nám až do Evropy, ale také Miloši Křenkovi až do listopadového konce sezóny.

Vítr se točí

V noci na neděli 25. května musíme tři hodiny motorovat proti slabému východnímu větru. V neděli před polednem už fouká od severozápadu. Během dne vítr sílí z 3 na 5 °B. Následující den se stáčí na sever a v poledne má sílu šest. Večer však přeskakuje na východ. Hlasitě proklínám toho zlomyslného atlantického dědka, nechci křižovat až do Horty 380 zbývajících mil, protože naše dráha by se zdvojnásobila na 800 mil.

Nevím, jestli pomohly mé kletby, avšak v úterý 27. května se vítr během dopoledne vrací na severovýchod a pak se postupně stáčí ještě více k severu, takže můžeme držet kurz přímo na Faial. Oceán je nevlídně šedivý a když se stmívá, 1. důstojník Petr Jančálek refuje plachty na noc. Vlečeme se necelými čtyřmi uzly a máme velký drift. Před půlnocí se zatvrzuji, vyháním posádku z teplých kójí a ženu do odporně tmavé a studené noci rozvinout plachty.

Ve středu severák drží a Optimist se předobokem žene přímo na východ. Obloha je kalně šedá, pádí po ní nízké mraky, ale neprší. V poledne jsme za posledních 24 hodin urazili 143 mil, večer lámeme stovku k Hortě, o půlnoci zbývá do přístavu 89 mil.

Studená pětka ze severu

Ve čtvrtek ráno duje zase studená pětka ze severu. Kde je ta oblast tišin, o níž mluví příručky?! Dopoledne nás hluboko v závětří podjíždějí dvě plachetnice. Jedna z nich je jaksi povědomý dvojstěžník. Jsem líný navazovat radiové spojení, ale pak toho lituji. Byl to totiž Jürgen s Bullhornem.

V poledne jsme 18 mil od Faialu a konečně jej spatřujeme. Současně dochází voda v druhé nádrži, zbývá nám 80 litrů v třetí pomocné. Kormidlujeme k majáku Vale Formosa na západním pobřeží a pak ostrov v závětří pomalu objíždíme pouze s genuou. Je to nádherná vyhlídka, okouzleně sledujeme zelená úbočí, hnědé útesy protkané šedými stužkami silnic, po nichž se jako drobní brouci plazí auta. Je to pastva pro oči, vyhládlé čtrnáctidenním půstem jednotvárné mořské šedi.

Po 6 000 km do přístavu Horta

U vjezdu do úžiny mezi ostrovem Faial a Pico jde i genua dolů a do přístavu Horta se ve větrné trysce probíjíme na motor. Bez ohledu na zlomenou ruku kormidluji a vedu Optimist k benzínce ve vstupu do bazénu mariny. Znám to zde z roku 1994. Jenže oproti té době je nyní i komerční část přístavu přeplněná jachtami, marina pak stěžni přímo přetéká.

Kde přistát, uvažuji horečně, když postřehnu mávající postavy. Blewchips je už tady, vyvázán k bočnímu nábřeží benzínky, a Miloš Křenek mi ukazuje, abych přilehl k jejich volnému boku.

Ve čtvrtek 29. května o půl páté odpoledne končí naše přeplavba z Bermudy. Ze St George´s jsme urazili za dva týdny 2192 mil, celkem z Floridy 3351 mil, tedy 6000 km.

Jsem šťastný, zlomená ruka musí počkat, přednost má točené pivo v proslulé jachtařské hospodě Café Sport.

Pozn.:
Uzel je jednotkou rychlosti a používá se především v mořeplavbě. Jeden uzel odpovídá takové rychlosti, kterou těleso urazí vzdálenost o velikosti jedné námořní míle za čas jedné hodiny. Rychlost o velikosti jednoho uzlu je rovna 1,852 kilometrům za hodinu, nebo také 0,514 metrům za sekundu.

(Pokračování příště)

YouTube: Plachetnicí přes Atlantský oceán



František Novotný
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Fyziklání 2020

Dne 14. 2. 2020, tedy ještě před uzavřením škol kvůli koronavirové epidemii, se uskutečnila mezinárodní fyzikální soutěž pro týmy středoškoláků Fyziklání 2020, kterou pořádá skupina vysokoškolských studentů FYKOS (Fyzikální korespondenční seminář).

Krev od vyléčených pacientů se může stát lékem na Covid-19

Tento týden v New Yorku začíná test experimentální terapie současné pandemické nemoci Covid-19, způsobené novým koronavirem. Tento typ terapie je znám již více než 100 let, byl použit v roce 1918 při pandemii tzv. španělské chřipky. Tehdy nebyly k dispozici žádná antivirotika ani očkování.

www.rouskyvsem.cz.

Je období řádícího koronaviru způsobujícího nemoc Covid-19. Podpořme dobrou věc, nic nás to nestojí. V této vypjaté situaci lze na internetu najít spoustu informací. Některé jsou ověřené, jiné typické “fakenews”. A to je problém. Proto se tým stojící za webem rouskyvsem.

Sluncem poháněné vzducholodě

Byly doby, kdy byly vzducholodě považovány za budoucnost létání. Pak upadly v zapomnění, aby se nyní vrátily jako „zelenější“ způsob dopravy. Britská firma Varialift Airships plánuje stavět vzducholodě poháněné sluncem, které by se měly používat v mezinárodní přepravě nákladů.

Amatérská ochranná rouška

V boji proti koronaviru je potřeba velkého množství ochranných roušek a zdravotnických masek. Odborníci vyzývají: „Noste všichni masku, abyste se vyhnuli infekci!“. Rostoucí poptávka způsobila vážný nedostatek masek. Ochranné roušky v lékárnách byly brzy vykoupené, což mezi lidmi vyvolávalo paniku.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail