Jaká je skutečná tvář science fiction?

Kdysi dávno jsem se dopustil mladické nerozvážnosti. Vzal jsem si k ruce několik svých oblíbených sci-fi knížek a vypsal vynálezy, které byly předpověděny a které se nakonec staly realitou. Nebylo jich málo...

Obraz světa, se kterým se v této literatuře setkáváme, je obrazem uměleckým, nikoliv vědeckým či technickým. Mezi oběma druhy pohledu je asi takový rozdíl, jako mezi impresionistickým obrazem Tower Bridge v mlze a stavebním výkresem téhož. To první na vás působí v rovině pocitů, to druhé fakty.
Přesto vědu ve science-fiction najdete. Autorská fantazie v tomto žánru vychází z vědeckého poznání a z názoru odborníků o možnostech budoucího rozvoje možností vědy a techniky. Čtenář pak do ruky dostává text, který je v rámci dosaženého stupně znalostí nerozporný a v nadstavbě využívající autorské licence a tvůrčí fantazie.
Mezi takové práce bezpochyby patří například román (a od něj odvozený film) 2001: Vesmírná odysea, Rajské fontány a další díla spisovatele Artura C. Clarka, nebo Asimovovy romány a povídky z cyklu Já, robot. A třeba také antologie Těžká planeta, kterou uspořádal právě Isaac Asimov, a který v ní také jednotlivé povídky doprovodil komentáři a seznamem doporučené odborné literatury.
Této takzvané hard SF ale postupně ubývá. Má totiž jednu velmi nepříjemnou vlastnost: jak od autora, tak i od čtenáře vyžaduje schopnost přemýšlet, znát a orientovat se ve vědě a technice, aby na tomto základu dokázal vystavět kvalitní a nerozporný příběh.
Přesto se v současné SF najdou autoři, kteří i přes své (někdy „jen“ relativní) mládí mají výrazné vědecké vzdělání a ve své tvorbě využívají svoje znalosti a zejména pracovní metody vědy. Mezi nimi bych vyzdvihl zejména dva autory - Neala Stephensona a Paula J. McAuleyho. Snowcrash a Diamantový věk Stephensona a McAuleyho Fairyland se už naštěstí objevily i na českých knižních pultech.