Běžně se na staveništi ITER pohybují tisíce lidí. Dnes se pomalu nemáte koho zeptat na cestu. Přitom stavba největšího fúzního zařízení na světě vstoupila do finální fáze. Jak tento paradox vysvětlit? Jednoduše. Tam kde bude probíhat termojaderná reakce, kde bude plazma o teplotě desetkrát větší než teplota v jádru Slunce, ve vakuové komoře 17 m vysoké a 10 m široké se odehrává ono finále. Je skryto v Tokamakové hale 60 m vysoké a 97 m dlouhé a 60 m široké. Eloxované plechy odrážejí sluneční paprsky, které se probojovaly do Cadarache mezi štíty Provensálských Alp. Co se děje pod střechou Tokamakové haly?

Fyzici získali záření černé díry z optického vlákna a poprvé sledovali, jak toto světlo reaguje zpět se simulovanou černou dírou, která jej vytvořila. Výsledek poskytuje vzácný praktický pohled na Hawkingovo záření – slabou tepelnou emisi, o které Stephen Hawking předpověděl, že by měla unikat z černých děr. Výzkumný tým v nové studii tvrdí, že je to doklad tlaku, který by v principu mohl způsobit pomalé odpařování skutečné černé díry. Mezinárodní tým v rámci laboratorního experimentu s optickými vlákny detekoval jak samotné záření, tak jeho dlouho hledanou „zpětnou reakci“ – způsob, jakým záření vrací energii zpět a přetváří objekt, který ho vytvořil.

Větrná energetika je jedním z hlavních pilířů evropské strategie dekarbonizace. V roce 2025 pokrývaly větrné elektrárny přibližně 18 % spotřeby elektřiny v Evropě, přičemž většina instalací se nachází na pevnině. Střední Evropa (Německo, Rakousko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko) má specifické podmínky: nižší průměrné rychlosti větru než pobřežní oblasti, vyšší turbulence, hustší osídlení a složitější povolovací procesy. Přesto zde větrné elektrárny představují stabilní a technologicky vyspělý zdroj energie s rostoucím významem.

Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně, největší a nejvýkonnější přečerpávací elektrárna v Česku, je v provozu už 30 let. Unikátní technické dílo ukryté hluboko pod zemí, které provozuje Skupina ČEZ, slouží jako obří akumulátor energie a klíčový prvek pro stabilitu tuzemské elektrizační soustavy.

Po celá desetiletí se fyzici snažili dosáhnout cíle, který zní téměř nemožně: sestrojit hodiny, které měří čas pomocí jádra atomu namísto elektronů obíhajících kolem něj. Nyní vědci předvedli první funkční jaderné hodiny – pokrok, který by nakonec mohl vést ke spolehlivějším zařízením pro měření času a novým způsobům hledání temné hmoty a fyziky za hranicemi Standardního modelu. Jako časomíry použili jádro izotopu thoria.