Nebudu se tu rozepisovat o tom, že pokládám atomovou energetiku za správnou věc, nebudu tu polemizovat s ekohobbistickými protestanty, natož pak podplacenou partičkou, která dělá kravály na hranicích.

Kdo viděl, téměř v přímém přenosu, záznamy televizních průmyslových kamer pořízené v únoru a březnu 2005 při několika japonských zemětřeseních, žasne. Na záběrech je vidět rozhoupaný svět, padající nábytek, zmatení lidé a rozbité domy.

Celá londýnská katedrála svatého Pavla by se schovala pod velkolepý oblouk, který vyprojektovalo konsorcium amerických, francouzských a ukrajinských firem. Oblouk se nazývá NSC (New Safe Confinement) a bude překrývat stávající sarkofág nad havarovaným čtvrtým černobylským reaktorem. Konstrukce bude 113 metrů vysoká, 257 metrů široká a 150 metrů dlouhá a bude vážit 20 000 tun.

Tuto zásadu jste možná slyšeli od svého otce, nebo dědečka, když jste se pokoušeli napnout nové dráty do kola velocipedu. A přesvědčili jste se, že je nutné postupovat s jakousi iterací, tj. měnili jste místa napínání i velikost vnášeného tahu. Ti méně zdatní, nebo zcela nešikovní, vytvořili z ráfku „osmičku“ a problém předali odborníkovi.

Nejprve sebou otřásla severní část Sumatry. O několik hodin později moře v Bengálském zálivu ustoupilo od pobřeží, aby se vrátilo v podobě vysoké ničivé vlny. Zemětřesení a následná tsunami si 26. 12. 2004 vyžádaly na tři sta tisíc obětí. Lze podobné jevy předvídat a zmenšovat jejich devastační účinky?