První světová válka, elektrotechnika a američtí vynálezci

Po celý rok si letos připomínáme události z roku 1918. Byl to poslední rok tzv. Velké války, která se bohužel nestala válkou poslední. Ještě před kapitulací německé a rakousko-uherské armády (11. 11. 1918) se rozpadlo Rakousko-Uhersko a my si nyní můžeme připomínat 100. výročí vzniku Československa. Pojďme se pro zajímavost podívat, jak válku reflektoval jeden z populárních fyzikálních časopisů v Americe.

Od roku 1913 vydával ve Spojených státech elektroinženýr Hugo Gernback časopis The Electrical Experimenter (dnes k nalezení zde: www.americanradiohistory.com). Jeho obsah byl velmi pestrý a týkal se různých oblastí tehdejší elektrotechniky a elektroniky; měl i sekci určenou kutilům a radioamatérům. Během 1. světové války se však věnoval i vojenské technice a jejím perspektivám. Na většině jeho titulních stránek se v té době dokonce objevoval nějaký válečný motiv. Možná budete překvapeni, jak vizionářsky působí některé tehdejší návrhy.

Po vstupu USA na bojiště 1. světové války (na jaře roku 1917) se na obálce časopisu objevil první velkoryse pojatý vynález. Jeho autor navrhoval opatřit menší válečné lodi (podle jeho výpočtů do výtlaku 10 000 tun) obřími ocelovými koly. To by jim umožnilo z moře plynule vyjet na břeh a účinně podpořit v boji pozemní jednotky. Kola měla být poháněna výkonnými elektromotory.

Speciální granáty, vrhané katapultem do nepřátelských pozic, se mohly stát předchůdcem dálkově řízených protitankových střel.Během letu se z nich měl odvíjet elektrický kablík, připojený uvnitř granátu k detonátoru a v „našem“ zákopu ke zdroji napětí. Řídící střelby měl mít možnost stisknutím spínače nechat vybuchnout  granát v nejvhodnějším okamžiku. V humánnější verzi měl být granát naplněn kapalným chloroformem, kterým by byli protivníkovi vojáci pouze omámeni.

Další válečné monstrum, které mělo bez problémů překonávat a ničit překážky a přitom děsit nepřátelské vojáky. Obří ocelové kolo o průměru 45 stop (téměř 14 m) bylo při pohybu stabilizováno setrvačníkem, na jeho ose se houpaly dvě kulometné věže a všechny pohyby zajišťovaly elektromotory. Potřebnou elektrickou energii měla zajišťovat výkonná elektrárna s dieselgenerátorem s výkonem 300 – 500 HP (tj. 224 –373 MW).

Možná tomu nebudete věřit, ale během první světové války už nebylo radiotelegrafické spojení mezi armádními jednotkami ničím výjimečným. Radiotelegrafisté, svižně vyťukávající na svých telegrafních klíčích tečky a čárky Morseovy abecedy, byli pro moderní armádu nepostradatelní. V dlouhém článku z března 1918 jsou popsány prostředky dálkového rádiového spojení amerických ponorek.

Už koncem války přemýšleli vynálezci nad možností výrazného zkrácení přistávací dráhy (první letadlovou lodí byla HMS Ark Royal z roku 1914). K zastavení přistávajícího letadla měly být v ranveji zabudovány výkonné elektromagnety a letadla měla mít místo kolového podvozku ocelové „lyžiny“. Návrh asi hodně předběhl svou dobu, protože i na moderních letadlových lodích se dodnes používají klasická brzdicí lana...

Začátkem posledního válečného roku nebyla německá armáda a její ponorkové loďstvo ještě zdaleka „na kolenou“. Na obrázku je návrh ochrany newyorského přístavu před leteckým útokem z německých ponorek – nosičů letadel. Detekci ponorek měla zajišťovat hustá síť podvodních mikrofonů, reagujících na zvuk lodního šroubu.

Válka se blížila ke konci a vynálezci jako by už počítali s tím, že nebude poslední. Asi pod dojmem milionů obětí válečného běsnění uvažovali o možnosti posílat do bitev místo lidí vojáky – stroje. V rámci tehdejších technologických možností navrhli například rádiem řízeného bojovníka, vyzbrojeného třemi kulomety, plamenometem a vrhačem plynových granátů.