Přemnožíme se nebo vymřeme?

Futurologové – novodobí věštci ve vědeckém hávu – často a rádi mluví o přelidnění jako o jedné z velkých hrozeb pro budoucnost lidstva. Politici, kteří občas fušují do řemesla sociologům, naopak bijí na poplach – porodnost klesá, ekonomicky aktivního obyvatelstva je stále méně, a kdo bude vydělávat na důchody současné generace? Vezměte si příklad z Bacha a nedávejte si bacha, hlásaly před několika lety bilboardy jisté politické strany. Co nám tedy vlastně hrozí – přelidnění nebo vymření?

Pro problematiku přelidnění je klíčovým pojmem únosná kapacita prostředí. Pod tímto odborně znějícím termínem se skrývá souhrn všech přírodních zdrojů, které lidé potřebují k přežití – suroviny, půda, voda, ale i fauna a flóra. S vývojem moderních technologií se únosná kapacita prostředí zvyšuje. Zatímco naši prapředci získávali úrodnou půdu pomocí takzvaného žďáření – tedy vypalováním lesů, a když se země vyčerpala, museli ji několik let až desítek let nechat ležet ladem, my známe řadu hnojiv, která nám umožňují získávat vysoké výnosy i z poměrně nekvalitních půd.

Dokážeme dobývat suroviny v mnohem obtížnějších podmínkách a využívat zdroje, o kterých naši pradědové a prabáby neměli ani tušení. Ale přesto, že se únosná kapacita prostředí díky moderním technologiím zvyšuje, nestačí tento růst vyrovnat přírůstek lidské populace. Zatímco v raném neolitu žil na Zemi podle odhadů vědců přibližně jeden milion lidí, kolem druhého tisíciletí před Kristem jich bylo k deseti milionům a v prvním století po Kristu tři sta milionů. Na počátku devatenáctého století se nás na modré planetě tísnila už miliarda. Od roku 1960 do dnešních dní se počet lidí zdvojnásobil a dosáhl tak šesti miliard. Vědci odhadují, že do roku 2050 stoupne populace nad deset miliard. Porodnost ve vyspělých demokraciích západního typu ovšem klesá natolik, že přírůstek obyvatelstva mnohde nevyrovná jeho úbytek, a to přesto, že se snižuje úmrtnost a zvyšuje se průměrný věk, jehož se lidé dožívají. Vyspělé technologie, zvyšující únosnou kapacitu prostředí, jsou přitom charakteristické pro Evropu a USA. Přelidnění však hrozí především zemím mnohem méně rozvinutým – a tím pádem méně připraveným na populační explozi. Také nižší sociální vrstvy mívají více dětí než lidé bohatší a mění se tak demografická struktura obyvatelstva – lidově řečeno: chudých je čím dál tím více, jsou čím dál tím chudší a nůžky mezi chudinou a bohatými se rozevírají.

Přelidnění ovšem není problémem moderním – už několik staletí před Kristem došlo v Řecku k překročení únosné kapacity prostředí. Heléni řešili tuto situaci nekompromisně – odstraňováním nemocných jedinců. Populární byla i takzvaná čínská metoda – jedna rodina směla mít jen jedno dítě. Na regulaci populace se nemenší měrou podílely i války, epidemie a hladomory – a to až do pozdního středověku. V novověkém kapitalismu se ovšem přírůstek populace stal synonymem úspěchu státu – čím více lidí, tím více pracujících – mužů, žen i dětí – a životní úroveň vyšších vrstev, které měly v rukou kormidlo moci, stoupala. Už na konci 18. století však ekonom Thomas Malthus varoval před touto tendencí. Upozorňoval, že zatímco lidská populace roste exponenciálně, naše schopnost využívat zdroje stoupá pouze lineárně. Za samoregulační mechanismus pak označil války. Svým způsobem se jeho teze potvrdila jako pravdivá – po dvou válkách světových nebyla otázka přelidnění nějakou dobu aktuální. Na přetřes se znovu dostala až v šedesátých letech minulého století, kdy se jí ujali milovníci science fiction a katastrofických scénářů. Výpočty únosné kapacity země se staly oblíbeným koníčkem řady vědců a při zábavních pořadech televize ukazovaly, kolik se každou minutu narodilo dětí. Pravdou ovšem je, že nevíme, kolik lidí naše planeta unese. Vědci mluví až o pětatřiceti miliardách lidí, kteří by ovšem Zemi doslova a do písmene snědli. Do ještě větších potíží se odborníci dostávají, pokud mají navrhnout řešení. Čínský model sice zastavil nárůst populace, ale ve spojení s tradiční touhou mít syna vedl k vraždám novorozených dívek a k současnému nedostatku žen v Číně. Populační – přesněji řečeno populaci snižující – politiku nepodporuje ani odpor římskokatolické církve k antikoncepci. Přitom vliv této církve především v rozvojových zemích je značný. Pesimisté mluví o epidemii AIDS jako o novém způsobu, jímž se příroda vyrovnává s naším přemnožením, výpočty ovšem ukazují, že se stále množíme mnohem rychleji, než umíráme.

Jediným eticky přijatelným řešením, které však počítá s horizontem několika generací, se zdá být šíření osvěty, vzdělání a především důraz na osobní odpovědnost jedince za dění na celém světě. Na druhé straně pak stojí snaha o podporu tradiční rodiny ve vyspělých zemích – řešením není nemít děti, ale mít jich tolik, abychom je dokázali dobře vychovávat. Jedno staré přísloví moudře praví: „V rodině by mělo být tolik dětí, kolik je v ní rukou, kterých se můžou přidržet.“