Jak jsem znal našeho jediného nositele Nobelovy ceny za vědu

Jako mladý student jsem měl to štěstí, že jsem mohl navštěvovat přednášky pana profesora Heyrovského. Býval vždy vzorně připraven a bylo znát, že polarografie je jeho oblíbené téma. O látce měl obrovský přehled, který jsme obdivovali, já obzvlášť při státnici z fyzikální chemie, kdy spatra citoval různé práce o polarografickém stanovení arsenu, antimonu a cínu, které nejsou běžné.

Později se z klasické polarografie, která jako jedna z mála metod umožňuje současně provést důkaz i stanovení analyzovaných látek anorganických i organických, vytvořila řada modifikací, vyznačujících se neobyčejnou citlivostí, což se využívá hlavně v analytické chemii. Proto jsme velmi ocenili, že se v odůvodnění udělení Nobelovy ceny uvádí nejen přínos pro fyzikální chemii, ale také přínos pro analytickou chemii, což nám otevřelo naplno dveře do polarografického ústavu, které byly pro analytiku do té doby jen pootevřené. Akademik Heyrovský, kterému jsme říkali raději pan profesor nebo „starý Heyrák“, byl velmi laskavý člověk, nezkazil žádnou legraci, v mladších letech s námi hrával fotbal, účastnil se mikulášských večírků a rád se zasmál různým historkám, které o něm kolovaly. Známá je např. ta o jednom starším studentovi, který ho jednou ráno potkal na chodbě v přízemí chemického ústavu a ptal se ho, jestli neví, kde má starý Heyrák kancelář, že jde k němu na zkoušku. Pan profesor ho ujistil, že ví, a poslal ho oklikou po hlavním schodišti do prvního patra, zatímco sám si nadběhl zadním schodištěm do své malé kanceláře. Sedl si za stůl, a když student vešel, nestačil se divit, jak rychle zase zmizel, aniž zavřel dveře. Pan profesor přicházel ráno vždy s malým hnědým kufříkem `a la dnešní diplomatka a my studenti jsme pořád dumali, co v něm asi nosí. Byly to dvě půllitrové skleněné lahve mléka, které považoval za účinné antidotum proti otravě rtutí, a nám, kteří jsme dělali polarografii, opatřil mimořádný příděl mléka, kterého byl po válce nedostatek.
Nakonec ještě jednu historku, jak nás profesor Heyrovský považoval za podvodníky. To již existoval polarografický ústav a Heyrovský, který byl jeho ředitelem, vypisoval každý rok tři ceny pro mladé badatele za nejzajímavější objevy v polarografii. S mým tehdejším diplomantem jsme přihlásili polarografii palladia v bezvodé kyselině octové. Naše křivky byly dobře vyvinuté a strmé na rozdíl od jiných tehdejších pokusů s kyselinou octovou, které pro velký elektrický odpor v tomto prostředí ukazovaly křivky položené. Nám se podařilo objevit, že octan hlinitý podstatně snižuje odpor roztoku a přídavkem diacetyldioximu vytvoří s palladiem komplex, což přispěje k lepším experimentálním výsledkům. Pan profesor nechal od svých pracovníků pokusy zopakovat a ti nám pak zle vyčinili, protože se starými optickými polarografy to byla práce značně namáhavá. Přesto se jim podařilo naše výsledky potvrdit a můj diplomant obdržel druhou cenu – první nebyla udělena – a při závěrečném banketu na konci roku seděl po boku pana profesora.