Biografie

Článků v rubrice: 182

Nositel Nobelovy ceny za fyziku Abdus Salam

Letos uplynulo 90 let od narození a 20 let od úmrtí pakistánského teoretického fyzika, astrofyzika, vysokoškolského pedagoga a nositele Nobelovy ceny za vědu Abduse Salama. Ten prohlásil: „Především potřebujeme vědeckou gramotnost a výuku vědám – na všech stupních, zejména vyšších – pro inženýry a technology. To si vyžaduje inspirující učitele, kterými se nemohou nikdy stát, aniž by zakusili a vytvořili alespoň špetku živé vědy během některé části své kariéry. K tomu je třeba mít dobře zařízené výukové laboratoře a – v dnešní době rychle se vyvíjející vědy – k dispozici nejnovější časopisy a knihy. To je minimální vědecká info-struktura, kterou potřebuje každá země."

Fotogalerie (1)
Abdus Salam (Zdroj Wikimedia CC)

Cesta za vzděláním a celoživotní vědeckou prací

Abdus Salam se narodil 29. ledna 1926 ve vzdělané a zbožné rodině žijící v malém městě Jhang (Džang Maghijána) v chudé zemědělské provincii Paňdžáb (tehdy ležící v Britské Indii, od roku 1947 v Pákistánu). Po ukončení základního vzdělání navštěvoval Státní kolej na Paňžábské univerzitě v Láhauru. V roce 1946 se zde po ukončení studia oženil a díky své pracovitosti a nadání ke studiu exaktních věd získal britské stipendium na univerzitě v Cambridge. Zde se začal hlouběji zajímat o teoretickou fyziku.

Záhy se stal na této prestižní škole nejlepším studentem matematiky a fyziky a v roce 1949 získal z matematiky bakalářský titul. V roce 1950 mu byla udělena Smithova cena za nejvýznamnější studentský příspěvek ve fyzice. V roce 1951 obhájil v Cavendishově laboratoři (spravované fyzikálním oddělením Trinity College) disertační práci, ve které se věnoval problémům kvantové elektrodynamiky. Po návratu do Pakistánu se v roce 1951 stal profesorem matematiky na své domovské univerzitě v Láhauru.

V Anglii působil v Cambridgi a v Londýně

Po návratu do Anglie Salam působil v letech 1954 až 1956 jako profesor teoretické fyziky v Cambridgi. Od roku 1957 se věnoval až do odchodu na odpočinek výzkumu a přednáškám na Imperial College of Science and Technology v Londýně. Souběžně se v roce 1964 stal ředitelem významného Mezinárodního střediska teoretické fyziky (International Centre for Theoretical Physics – ICTP) v Terstu, které založil zejména pro mladé nadané vědce z rozvojových zemí.

Vědecké myšlení je společným dědictvím lidstva

Heslem centra se stal Salamův výrok: „Vědecké myšlení je společným dědictvím lidstva.“ Díky seznámení v ICTP se Salam stal celoživotním přítelem a mentorem našeho teoretického fyzika profesora Jiřího Niederle (1939-2010). Ten již v roce 1964 vyhrál konkurs na stáž u profesora Salama (krátce před změnou politických poměrů u nás v roce 1989 odmítnul jeho nabídku na místo profesorova zástupce, protože chtěl přispět k obnově postavení české vědy na mezinárodní úrovni – proto se mu říkalo „ministr zahraničí Akademie věd“) a rád na práci v Terstu vzpomínal: „Byla to úžasná zkušenost, nejen vědecká.

Profesor Salam byl Pákistánec, muslim, ale výborně vycházel se všemi vědci – křesťany, budhisty, židy. Jeho ústav byl křižovatkou vědeckých škol různých názorů.

Objev elektroslabé interakce

Po téměř půl století byl Salam výzkumníkem v oblasti teoretické a jaderné fyziky. Jedním z hlavních cílů fyzikálního výzkumu je vybudovat jednotnou teorii všech známých silových působení (interakcí). V historii fyziky vytvořil první úspěšné zjednodušení Isaac Newton (1643-1728) vytvořením jednotné teorie gravitace. Dalším krokem bylo ve druhé polovině 19. století zformování jednotné teorie elektromagnetického pole spojením elektrických a magnetických jevů J. C. Maxwellem (1831-1879). O další sjednocení se pokoušel Albert Einstein v období mezi oběma světovými válkami, kdy usiloval – i když bezvýsledně – o vytvoření jednotné (unitární) teorie elektrických a gravitačních interakcí.

V letech 1967 až 1968 se ze čtyř základních interakcí (silné, elektromagnetické, slabé a gravitační) podařilo sjednotit další dvě, když Abdus Salam a americký fyzik Steven Weinberg vypracovali novou teorii sjednocující slabé a elektromagnetické interakce. V jejich teorii jsou tato dvě silová působení chápána jako dva různé projevy téže interakce, nazvané elektroslabá. Elektromagnetická síla je známa z každodenního života (výroba tepla a světla, elektrické motory, přenos radiových a televizních signálů, počítače aj). Naproti tomu slabá interakce se projevuje na vzdálenostech podstatně menších, než jsou rozměry atomů (beta-radioaktivita atomových jader, jevy spojené s neutriny atd.).

Laureát Nobelovy ceny za fyziku

V roce 1979 získal Abdul Salam společně s dalšími americkými fyziky Sheldonem L. Glashowem a Stevenem Weinbergem za zjištění analogie mezi elektromagnetismem a slabými interakcemi subatomárních částic nejvyšší ocenění výsledků vědecké práce – Nobelovu cenu za fyziku. Jimi předpovězené intermediální částice elektroslabé interakce objevili italský fyzik Carlo Rubbio a holandský fyzik a inženýr Simon van der Meere a jejich existenci potvrdily náročné experimenty na protonovém synchrotronu v CERNu. Oba také v roce 1984 získali společně Nobelovu cenu za objev bosonů W a Z, které zprostředkují sjednocenou elektroslabou interakci.

„Sluha míru“

Řada dalších asi 250 Salamových prací z oblasti atomové a jaderné fyziky se věnuje například úplné renormalizaci kvantové elektrodynamiky (tj. systematickému odstranění nekonečných hodnot z jejích předpovědí), renormalizaci mezonové teorie, hypotéze dvoukomponentového neutrina a myšlence o existenci gluonů, zavedení supersymetrie do kvantové teorie pole (symetrie, která převádí fermiony na bosony a naopak), nové koncepci prostoru (superprostor) a představám, že vnitřní kvantová čísla mají svůj původ v geometrii vícerozměrného prostoročasu. Není divu, že v průběhu svého života obdržel kromě Nobelovy ceny řadu dalších vyznamenání a ocenění – Královskou medaili, Copleyho medaili (1990), Cenu Erwina Schrödingera etc.

Jeho jméno má v arabštině význam „sluha míru“ a skutečně odráží i další oblast Salamových aktivit. Působil v řadě významných funkcí v OSN a v mezinárodních organizacích po rozvoj vědy a techniky. V roce 1968 obdržel cenu Atomy pro mír. Prostřednictvím ICTP a později tzv. terstského systému, jehož je zakladatelem, se zasloužil o rozvoj fyziky v mnoha zejména postkoloniálních zemích.

Ačkoliv doktor Salam svoji rodnou zemi natrvalo opustil, stal se zde později vlivným vědcem a uznávaným odborníkem. V letech 1961 až 1974 byl například poradcem čtyř pákistánských presidentů, členem komise pro atomovou energii, angažoval se při realizaci jaderného a vesmírného programu i reformách středního a vysokoškolského studia. První a dosud jediný muslimský nositel Nobelovy ceny za fyziku zemřel v Oxfordu 21. listopadu 1966 ve věku 70 let (příčinou úmrtí bylo onemocnění Steeleův-Richardsonův-Olszewskiho syndrom – progresivní supranukleární obrna, vzácné atroficko-degenerativní onemocnění projevující se poruchami paměti, motivace a neurologickými příznaky (svalová rigidita, poruchy okohybných svalů, porucha chůze apod.).

O tři dny později bylo jeho tělo přepraveno letecky do Pákistánu, kde se mu dostalo posmrtného přijetí a poct hodných člověka jeho velikosti a významu. Desetitisíce obyvatel severopákistánského města Rabwah jej za účasti mnoha místních a zahraničních médií, významných fyziků a matematiků, představitelů univerzit a pěti vědeckých ústavů z různých míst světa, vyprovázelo k místu odpočinku.

Pozn. závěrem: Použitá knižní a časopisecká literatura, internetové odkazy a další prameny jsou vzhledem k jejich počtu zájemcům k dispozici u autora.

Tesařík Bohumil
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Hledání hmotnosti neutrina

Částice, o níž se kdysi předpokládalo, že je nehmotná, hmotnost má. Je pravděpodobně 500 000 krát menší než elektron, případně ještě menší. Nový horní limit hmotnosti neutrina je 1,1 elektronvoltu. (Elektronvolt je kinetická energie, kterou získá elektron urychlený ve vakuu napětím jednoho voltu.

Kuriózní pojídání arsenu

Určité empirické zkušenosti s jedovatými látkami pocházejí již z doby prehistorické, ale první písemné zmínky o nich najdeme ve starém Egyptě. Vražedné a sebevražedné prostředky se těšily velké pozornosti také v antickém Řecku a Římě, avšak svého vrcholu dosáhlo travičství až v době renezance.

Zadrátovaný ITER

14. dubna 2020 uplynulo 40 let od havárie Apolla 13. Kosmonauti tehdy na Měsíc nevystoupili, „pouze“ ho s vypětím všech sil obletěli. Jejich šťastný návrat na Zemi sledoval s rozechvěním celý svět.

Deštný prales pod Antarktidou

Antarktida nebyla vždy zemí ledu. Před miliony let, kdy byla stále součástí obrovského kontinentu na jižní polokouli zvaného Gondwana, vzkvétaly poblíž jižního pólu stromy. Nově objevené fosílie stromů a dalších organizmů odhalují, jak se pralesu dařilo.

Dvě cívky na cestě a sedmnáct jich čeká

V letech 2004-2005, kdy se rozhodovalo, zda se bude tokamak ITER stavět v Japonsku nebo v Evropě, byla jedním z velmi diskutovaných argumentů přeprava výrobků. Ty rozměrné  se měly dopravovat od výrobce na staveniště ITER po moři.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail