Mlno

V druhém dílu seriálu o tom, jak se psalo a učilo o fyzice a chemii před rokem 1850, se podíváme na mlno. Laskavostí našeho přispěvatele, váženého pana inženýra Jana Tůmy, jsme získali cenný zdroj, knížku Karla Amerlinga Orbis Pictus čili Svět v obrazích, stupeň druhý (co pokračování prvního stupně, jejž sepsal Amos Komenský(!)). Knížka byla vydána v Praze roku 1852 a je napsána kouzelným jazykem a terminologií předminulého století. Doufám, že jste nezmeškali první díl - ten je zde: https://www.3pol.cz/cz/rubriky/fyzika-a-klasicka-energetika/2310-mluno

Mlno, či-li magnetina

Název mlno má ten samý kořen jako slovo mluno, a to proto, že tyto dvoje síly právě tak ouzce spojeny jsou, že jich nikoli za dvoje, nýbrž jen za jednu a však v jiném směru pracující považovati lze. Slovo magnetina odvozuje se ovšem od jména města Magnesia, dílem od jména řeckého pastýře Magnes, jehož železem okovaná hůl k jistému kamenu napořáde prý lnula. Jest to jen bajka, neboť ví se, že perským magům (kněžím, mudrcům) dávno byl v magii znám onen kámen, jenž slove mlnovcem (Magneteisenstein), a kořen toho slova jest všem indoeuropejským jazykům znám: mag - nus (mistr), mohu, možný, namáhati, vermag atd.

Magnet

Tedy značí magnet mohutnou věc, a za tu pokládali staří jistou železnou rudu (mlnovec), jenž kolem k sobě železné piliny táhne a jimi jako vousy se pokryje. Věc tato stává se i tenkráte, když se piliny magnetu ani nedotknou, nýbrž jen když na papíru leží, a pod papírem mlnovec se ukryje. V Čechách a ve Švédsku jest ho tolik, že se tu z něho železo dělá. Kromě mlnovce a železa znají se ještě jiné kovy, totiž broník (Nikl), ďasík (kobalt), barvík (chrom) a buřík (mangan), jež mlnovec přitahuje. Magnetní síla samorodého mlnovce může se snadno přenésti na ocel, jest-li že se ocel kusem mlnovce na jistý způsob tře. Zmlněná ocel jest tak úmyslný či strojený magnet. A oceli všeliká forma dáti se může. Proužek ocele v poměru tenký a dlouhý omlněný slove mlná střelka či mlneska.

Pokusy

Posypáš-li magnetní střelku pilinami železnými, tyto na obou koncích se zavěsí, nic ale jich nespatříme u prostřed. Místa, která největší přitažlivosti jeví, slovou protivami (póly), a místo, kde pražádného přitahování není pozorovati, magnetový rovník neb vadeník neb pas (Aequator). U mlnesek pravidelného tvaru leží protivy obyčejně na dvou na proti sobě položených koncích, a vadeník u prostřed.  Stejné protivy se odstrkují a nestejné se přitahují, a proto se říká, že v severní špičce střelky jest nahromaděn mln a v jižní mlna. Postaví-li se magnetní střelka na tenký mosazný roubíček tak, aby se svobodně do kola točiti mohla, tu konečně po mnohém kolísání (takořka sem a tam střílení) usadí a utiší se v jistém směru, do něhož vždy se navracuje, kdykoliv se z něho násilně vytrhne. Jedna špička vždy k severu směřuje, proto severní protivou slove, druhá pak špička k jihu směřuje, proto i jižní protivou slove. Touto vlastností ustavičnou rozšířila se mlneska velmi mezi lidem průmyslným a to k nalézání a ustanovování stran světa jak na moří tak v lesích, horách a pod zemí, a slove tu kompas či bussole.

Vezmi ocelový, prostý, všudy stejně tlustý drát, uvaž jej uprostřed na nit, až se bude v rovnováze i ve vodorovnosti vznášet. Nyní ale drát ten potíráním pomocí přirozeného nebo strojeného magnetu proměň v magnet a zavěš zase. K udivení spatříš, že již více vodorovně vznášeti se nebude, neboť jeden konec kloní se k zemi, jako by se těžším stal. Oba úkazy, že se mlneska vždy k severu obrací, a že se kloní, dají souditi, že zeměkoule sama naše jest velikým, ohromným magnetem.

Mlunomlnost (elektromagnetismus)

Památná jest působivost mluna na mlno. Jest-li že železnou tyč v podkovu ohnutou měděným drátem mnohonásobně obvineme, a skrze toto měděné obvinutí mlunný proud ženeme, tu ta železná podkova jeví silné magnetické vlastnosti. Drátové mědění, tzv. uvodičové, k tomu cíli užití jsou hustě hedvábím opředeni a to pro náležité osamocení. Obvineme-li konce magnetické železné podkovy drátem a počneme-li dole podstavenou podkovou mlní silně kolem osy její otáčeti pod konci a blízko konců podkovy hořejší železné, tu vznikne v drátu elektrický proud. Z toho patrná je úzká spojenost obou proudů, a vlastnost ta nazývá se mlunomlností.

Zvěromagnetnost

Všudy v přírodě vládne jistá síla, kterou Od nazýváme, a která velmi se podobá síle magnetické. Potíráním člověka magnetem vzbuditi se a rozpořádati dá. A však každý člověk nemá stejné schopnosti a citlivosti, aby vládnutí zvěromlna cítiti mohl. Všemožným a všestranným pátráním nalezlo se, že následující věci zvláště hojným zdrojem jsou zvěromlna: 1) hlatě (krystaly), pročež i tato síla krystal-od sluje; 2) lučebné prvky a mnohé jich sloučeniny, zvláště vyhlacené (krystalické), sílu tuto zovou chem-od; 3) mluno též tuto sílu chová a slove el-od; 4) teplo  taktéž ji chová (therm-od), jako i mlno (magnet-od), pak světla pozemská a nebeská (phot-od, astr-od); konečně 5) také rostliny a zvířata živoucí ji vydávají, pročež bi-od slove. Aby však člověk toto sálání zvěromlna od věcí a z věcí ucítil, musí sám míti napřed zvěromlno v sobě probuzené. Ti, kteří tu vlastnost v menším stupni mají, citlivůstkáři, u větším stupni výšecitní a na nejvyšším stupni přecitní se zovou. Přecitník chce-li spáti, nejlépe se to děje, leží-li nohama k jihu a hlavou k severu. Jsou, kdož ani ve směru východozápadním procházeti se nesmí, a to proto, že proud zvěromlna se ruší stejně ležícíma protivama zeměkoule.

Tak to by snad stačilo, v originálu je kapitola o zvěromagnetnosti velmi obšírná... Věřili byste např., že pravá polovice těla vydává zvěromln - oblažující chlad - a levá sálá zvěromlnu - tedy teplo? Co se všechno v polovině předminulého století neučilo... (Jen si neodpustím přepsat část komentáře k obrázku zvěromagnetnosti: "Mozek obírá se věcmi duševními a jest, jak viděti, ráno mdlý, k učení ne mnoho schopný, stoupá ale víceméně celý den a jest o 5-6-7 hodině večerní nejčinlivější a nejbásničtější, zatím co mozeček, obírající se více záležitostmi rodiny, po celý den se jen plíží, večír stoupá a k ránu o 3-4 hodinách svůj vrchol má.")