Střeží nejen jaderky

Kdopak ví, do kolika minut se v případě potřeby mohou objevit piloti vzdušné ochrany nad prostorem kterékoli naší jaderné elektrárny k její obraně? Zdá se vám pět minut moc? Zvládnou to do dvou minut, prozradila nám kapitánka ing. Denisa Smitalová z 21. základny taktického letectva v Čáslavi. Denisa vystudovala Univerzitu obrany v Brně, tříletý obor zaměřený na vojenskou chemii. Poté získala magisterský titul na Technické univerzitě v Liberci a její první cesta po ukončení vysoké školy vedla právě k letectvu v Čáslavi. Tam začala působit jako chemický specialista. Postupně pracovala v operační skupině na velitelství základny a nyní je tiskovou mluvčí.

Jak vypadá obvyklý pracovní den tiskové mluvčí u letecké jednotky?

Takový neexistuje, každý je jiný. Jsem zodpovědná za komunikaci s veřejností a medii, odpovídám na veškeré dotazy, žádosti, stížnosti, a to telefonicky, písemně i mailem. Zabezpečuji návštěvy českých i zahraničních delegací, které na naši základnu přijíždějí poměrně hojně. Zahrnuje to celou škálu úkonů od zajištění vstupů, plánování programu, stravování, protokolu a samozřejmě doprovodu. K tomu ještě organizuji pravidelné akce, jako je ples velitele základny, den otevřených dveří, oslavy významných výročí státu a státních svátků. V tomto roce se například konala u Čáslavské základny oslava stých narozenin generála Františka Chábery za přítomnosti ministra obrany ČR.

Rozsáhlou kapitolou mé práce jsou exkurze. Snažíme se činnost základny co nejvíce přiblížit veřejnosti a nejúčinnější ovšem je zaměřit se na mládež. Do mého pracovního programu pak samozřejmě patří další „provozní“ věci, které musím operativně řešit. Spoustu času, mnohdy i mimopracovního, mi zabere aktualizace a tvorba webových stránek základny. Píšu články, připravuji a zpracovávám fotodokumentaci. Poslední velkou akcí bylo tankování za letu, kdy jsem spolupracovala se zástupci švédských vzdušných sil a s piloty, kteří výcvik absolvovali.

Na letecké základně jste obklopena spíše muži, proč jste si vybrala jako místo povolání právě armádu a navíc speciální elitní bojovou jednotku?

To, že jsem na základně obklopena muži, je spíše předsudek. Naopak, je na leteckých základnách poměrně hojné zastoupení žen, ať už v administrativě nebo např. v řízení letového provozu, na štábech letek a praporů.

O výběru povolání jsem uvažovala již v 15 letech, kdy jsem se rozhodla pro vojenskou střední školu ve Vyškově. Tenkrát mě ani nepadlo, že bych jednou mohla sloužit na letecké základně. Po vysoké škole jsem dostala nabídky na několik míst, ale měla jsem jiné představy, a proto jsem zelenou uniformu vyměnila za leteckou modrou. A nikdy jsem toho nelitovala.

Jedním z klíčových úkolů Vaší jednotky je chránit vzdušný prostor ČR, tedy i okolí jaderných elektráren Temelín a Dukovany. Co nastane, pokud nad elektrárny zalétne nějaké letadlo?

Hlavním úkolem základny je střežit vzdušný prostor celé ČR a bránit tak suverenitu našeho státu. Společně s ostatními státy Aliance vytváříme pomyslný deštník, který pokrývá celou Evropu. Naše „ostrá hotovost“, v níž jsou zařazeny nadzvukové letouny JAS 39 Gripen, spadá přímo pod velení NATO. Piloti jsou připraveni plnit úkoly 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a 365 dnů v roce. V případě, že se do prostoru dostane letoun, který nemá zapnutý odpovídač, nehlásí se, případně směřuje do zakázaných prostorů, dostávají piloti signál. Standardně to znamená, že do 15 min jsou ve vzduchu a připraveni k plnění úkolu. Samozřejmě mohou nastat i případy, kdy se jejich reakční doba zkracuje na 10, 5 nebo dokonce i na 2 minuty.

Jejich standardním úkolem je provést vizuální identifikaci, navázat spojení, případně doprovodit letoun na určené letiště. Tzv. zakázané prostory jsou samozřejmě kromě jaderných elektráren např. i Pražský hrad, velké průmyslové celky apod. V případě, že by pro jadernou elektrárnu hrozilo reálné nebezpečí, byl by aktivován národní hotovostní systém, který spadá pod národní velení. Tvoří ho letouny L‑159 Alca a je k dispozici na vyžádání do 24 hodin. Využívá se například v době mezinárodních summitů, nebo při návštěvě amerického prezidenta v ČR.

Za jak dlouho jsou Gripeny připraveny vzlétnout a za jak dlouho dorazí ze základny k Temelínu?

Při normálním výcvikovém letu by cesta trvala asi 20 minut, v případě ohrožení a za použití nadzvukové rychlosti by se doba zkrátila přibližně na 5 minut.

Co musí člověk udělat předtím, než si může sednout do kokpitu Gripenu a než vzlétne?

To je otázkou několika let. Nejdříve musí projít všemi zdravotními testy, složit přijímací zkoušky na pilotním oboru Univerzity obrany v Brně. Potom se studenti na základě prospěchu a samozřejmě schopností rozdělí na skupiny podle různých typů letecké techniky. Běžná linie výcviku je malý dvoumístný turbovrtulový letoun Z 142, po něm následuje L 39 Albatros v Centru leteckého výcviku v Pardubicích a poté pokračují na stejném typu na základně letectva v Náměšti nad Oslavou. Po splnění požadovaného limitu nalétaných hodin, a pokud se uvolní místo na 212. taktické letce, přejde pilot na lehký bitevník L‑ 159 Alca. Ve chvíli, kdy se uvolní místo na 211. taktické letce a vybere se kandidát, přechází pilot na nadzvukový Gripen. I tady to není jen o „přesednutí“ na jiný typ letounu. Piloty čeká přeškolení ve Švédsku, výcvik na simulátorech a s instruktory, poté začne postupně zvládat složitější mise a až po tomto všem je zařazen jako „hotovostní pilot“. Můžeme bez nadsázky říci, že piloti, kteří střeží vzdušný prostor ČR, patří k těm nejlepším na letounech JAS 39 Gripen.

Vzpomínáte si na nějaký kuriózní nebo úsměvný případ, který souvisel s narušením vzdušného prostoru nad elektrárnami?

Dosud ne. Je pravda, že mě občas pobaví někteří stěžovatelé tvrdící, že pilot s letounem letěl schválně tak nízko, aby všechny polekal, že mu bylo vidět do obličeje a navíc, že se na ně škodolibě smál. To prakticky není možné, protože samozřejmě piloti používají masky a navíc naše letouny jsou velmi sofistikované stroje, které zaznamenávají svou pozici, rychlost, výšku i trasu, kterou pilot letěl; tyto údaje se pečlivě vyhodnocují. U letectva je navíc nulová tolerance letecké nekázně. Pokud jde o příběhy o jaderných elektrárnách, ty mám spíše z vyprávění našich pilotů. Jedenkrát prováděli zásah na ultralight, který se pohyboval na hranici zakázaného prostoru. Jeho pilot, namísto, aby zareagoval a uvědomil si, že je asi nějaký problém, začal zběsile mávat a fotit. Evidentně byl rád, že má takové štěstí a potkal se s Gripenem.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně klidných letů.