Extrémy se přitahují...

praví latinské úsloví a něco na tom je i ve vědě. Když jsem začínal s astronomií, tak se mi na koleji kolegové fyzici posmívali.

Jejich hitem byly první velké urychlovače, umožňující rozbíjet hmotu napadrť a tak zjišťovat s neobyčejnou důvtipností, z jakých koleček a pružinek se skládá. První dvě třetiny 20. stol. se zkrátka fyzika mikrosvěta a astronomie megasvěta od sebe téměř programově vzdalovaly: mikroskop je vlastně něco jako dalekohled naruby. Pak však přišly v obou oborech naprosto nečekané převratné objevy. Částicoví fyzikové rozpoznali základní stavební kameny hmoty: kvarky a leptony, a začali pracovat na jednotné teorii jejich vzájemného působení. Astronomové objevili v rychlém sledu za sebou kvasary, pulsary, černé díry i další exotické objekty a vypracovali evoluční teorii vesmíru, populárně zvanou horký velký třesk, podle níž je vesmír starý necelých 15 miliard let. A tu se k všeobecnému překvapení oba extrémy propojily. Ukázalo se totiž, že na vlastnostech fyzikálních částic závisí vlastnosti celého obrovitého vesmíru a naopak: dnes známé částice se upekly ve žhavé výhni velkého třesku. To, co je na současné fyzice úžasné, je okolnost, že ani částicoví fyzici ani hvězdáři při svých výzkumech na nějaké laserové vyměřování směru bádání ani nepomysleli, a přesto se na půli cesty bezchybně sešli.