Astronauti se pořád ptali: Jak se daří myškám?

Myši, švábi, japonské křepelky, ryby, škeble, rostliny.... ti všichni měli možnost ochutnat Měsíc! Po návratu Apolla 11, od jehož mise letos uplynulo 50 let, putovalo množství vzácných vzorků měsíční horniny do laboratoří. Ale nejen kvůli mineralogické a chemické analýze - také si na nich pochutnávala zvířata a rostliny. Zní to asi divně, nebo legračně, ale je to tak.

Takové vzácné vzorky! NASA stále vlastní většinu měsíčních hornin, které posádka Apolla 11 přinesla domů. Některé vzorky zapůjčila či poskytla jiným zemím - i na hvězdárně v Ondřejově bylo možné obdivovat kousek měsíční horniny. (Dobře si to pamatuji, pro patnáctileté dítě to byl super zážitek - kamínek byl malý a šedý jako myška...) Část vzorků NASA využila v souboru málo známých, ale velmi důležitých experimentů. Bylo potřeba nade vší pochybnost ověřit, že měsíční vzorky byly bezpečné pro život na planetě Zemi. Vědci si byli docela jisti, že na Měsíci neexistují potenciálně nebezpečné mikroorganizmy, ale nemohli si být jisti absolutně. Zatímco získání měsíčních hornin bylo neuvěřitelným darem pro vědu, mohlo být na druhou stranu kletbou pro Zemi, pokud by se ukázalo, že představují riziko pro pozemský život.

Buď připraven!

Program testů se připravoval již v rámci příprav celé měsíční mise. „Museli jsme prokázat, že nedojde ke kontaminaci nejen lidských bytostí, ale ani jakýchkoliv živočichů či rostlin,“ řekl Charles Berry, který měl na starosti lékařské operace během programu Apollo. „Pro jakoukoli biosféru Země jsme museli prokázat, že na ni nebudeme mít vliv. Takže jsme museli vyvinout úžasný program, který trval po celé tři lety na Měsíc. Nebylo to jednoduché.“

Jak se daří myškám?

Samotní astronauti byli po návratu na Zemi umístěni do karantény, kde zůstali izolovaní po dobu tří týdnů od okamžiku, kdy Neil Armstrong a Buzz Aldrin opustili měsíc. Stádečko myšek si také užilo svou slávu: zatímco astronauti byli v karanténě, vědci injektovali myším lunární materiál a sledovali je stejně pečlivě jako posádku. „Pořád chtěli vědět, jak se hlodavci chovají,“ vzpomíná Judith Hayesová, vedoucí divize biomedicínského výzkumu a věd o životním prostředí NASA, která pracovala v budově, kde kdysi sídlilo karanténní zařízení. „Pokud by si hlodavci vedli dobře, pravděpodobně by astronauté byli propuštěni včas; pokud by hlodavci nebyli v pořádku, pravděpodobně by byli vyšetřováni a pozorováni mnohem pečlivěji a déle.“

Bezpečnost především

Potvrzení, že lidé a myši přežijí střet s lunárním materiálem, však nestačilo. Bezpečí veškerého pozemského života vyžaduje víc než jen sledování kašle nebo vyrážky. Nejprve NASA vybrala druhy, které bude sledovat. Kromě myší to byly další reprezentativní druhy: japonská křepelka zastupující ptáky, několik ryb, které nebyly blíže specifikovány, hnědé krevety, ústřice reprezentující měkkýše, německé šváby a mouchy domácí jako hmyz, a další. 22 kilogramů převzácného lunárního materiálu vědci rozmělnili na prach, polovinu sterilizovali při vysoké teplotě, druhou polovinu nechali tak, jak byla. Způsob použití se mírně lišil podle typu zvířete: myši a křepelky dostaly lunární vzorek jako injekci, hmyzu se vzorek míchal do potravy a vodní živočichové dostali měsíční prach do vody, ve které žili.

NASA sledovala zvěřinec celý měsíc. Němečtí švábi, krmení měsíčním prachem, věrni své pověsti prosperovali výtečně navzdory exotické stravě. I všechna další zvířata si vedla dobře, až na jednu do očí bijící výjimku: Ať už v lunární vodě nebo v obyčejné pro kontrolu, mnoho ústřic zemřelo, což vědci nakonec přikládali tomu, že testovali zvířata právě během jejich páření. Výsledky testů neposkytly žádné informace, které by naznačovaly, že by měsíční vzorky přivezené misí Apollo 11 obsahovaly nějaké látky nebezpečné pro život na Zemi. Článek referující o testech na „nižších zvířatech“ byl zveřejněn v časopise Science rok po Apollu 11.

Rostliny v měsíční půdě prosperovaly

Kromě testování zvířat spolupracovala NASA také s americkým ministerstvem zemědělství (USDA) na testování případných nežádoucích účinků lunárního materiálu na rostliny. Informace poskytl zaměstnanecký zpravodaj USDA zveřejněný v srpnu 1969: „Co udělá prach z Měsíce s rostlinami rajčete? Pravděpodobně nic.“ Experimenty zahrnovaly pěstování semen v měsíční půdě a testování růstu nejen rajčat, ale také tabáku, zelí, cibule a kapradiny. Některé z těchto rostlin ve skutečnosti rostly lépe v regolitu než v pískové půdě používané pro srovnání. Podobné experimenty se prováděly také po misích Apollo 12 a 14. Celkem se testovalo 15 různých živočišných a rostlinných druhů. Zatímco probíhaly testy na zvířatech a rostlinách, NASA také kultivovala vzorky na Petriho miskách, aby našla jakékoli případné mikroorganismy. „Na měsíčních vzorcích jsme nezaznamenali žádný mikrobiální růst a nenašli žádné mikroorganismy, které by mohly být přisuzovány mimozemskému nebo lunárnímu zdroji. Posádka neměla žádné známky infekční choroby, všichni hlodavci zkoušku přežili, takže všichni si vedli dobře,“ řekla Hayesová.

Po všech pokusech je NASA přesvědčena, že lunární regolit je neškodný. Po Apollu 14 v roce 1971 agentura testování zvířat zastavila a ukončila přísné karanténní postupy pro návrat kosmonautů z Měsíce. Také se ukončil karanténní režim laboratorní techniky, která by mohla přijít do styku s měsíčními vzorky. „Další dobrý důvod k ukončení karantény byl, že vědci litovali množství materiálu určeného pro tyto experimenty, které považovali za zbytečné,“ uvádí zpráva NASA.

Zdroj: https://www.livescience.com/66046-nasa-fed-moon-rocks-to-cockroaches.html?utm_source=ls-newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=20190729-ls