Obnovitelné zdroje

Článků v rubrice: 213

Stavba přehrady Orlík pod drobnohledem

Orlická vodní elektrárna oslavila krásné kulatiny – 50 let od dosažení plného výkonu 364 MW a také 50 let od definitivního dokončení hráze, přestože různé drobné úpravy pokračovaly až do roku 1966. Na výročí elektrárny jsme nezapomněli již na sklonku loňského roku (viz http://www.3pol.cz/cz/rubriky/obnovitelne-zdroje/999-pulstoleti-vodni-elektrarny-orlik), nyní se k němu vracíme podrobněji. Elektrárna si to jistě zaslouží. Ostatně, i když její vybudování nebylo v 50. letech jednoduché, povedlo se více než dobře. Přesvědčit se o tom můžete na vlastní kůži při exkurzi. Díky dochovaným materiálům jsme se trochu ohlédli i do „drsných“ let padesátých.

Fotogalerie (6)
Ze stavby

Smělé plány aneb počítá se s Orlíkem?

První návrhy na zkrocení vod řeky Vltavy betonovými přehradami pocházejí již z konce 19. století. Tehdejší projektanti se inspirovali především v západních zemích a budování přehrad se stalo módní stavební vlnou. S plánem postavit na Vltavě extrémně vysoké přehrady přišel v roce 1911 inženýr František Radouš. Za vhodná místa pro stavbu hráze považoval lokality dnešních elektráren Orlík a Slapy. Jeho myšlenky byly značně revoluční – sice maximálně využívaly vodní kapacitu, ale zároveň rušily vodní plavbu. Ve stejném roce předložil svůj návrh také ing. Josef Bartovský, který plánoval výšku hrází maximálně 19 metrů a za hlavní považoval zachování splavnosti celého toku Vltavy. Pro realizaci Vltavské kaskády však v té době chyběly geologické, hydrologické i hospodářské podklady.

Krátce po 1. světové válce přichází Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze s myšlenkou rozdělení Vltavy na přehradní stupně: Štěchovice, Slapy, Kamýk, Těchnice‑Žďákov‑Podolsko (dnešní Orlík), Hněvkovice, Hluboká. Mění se však priority: nejdůležitější již není splavnost, ale výroba elektrické energie. Poptávka po proudu značně stoupá. Převládá i názor, že díky přehradám vzniknou potřebná nová pracovní místa a pozvedne se úroveň daného regionu.

Po druhé světové válce se úvahy o výstavbě Orlické přehrady pozvolna mění v realitu, i když ne hned přímo v roce 1946. Okresní národní výbor v Písku tehdy rozesílal dopisy dalším 16 výborům v okolí: „Jde nám o to,“ píše ONV, „aby se vzbudil především zájem široké jihočeské veřejnosti a hromadné masové volání po výstavbě oněch přehrad.“ Prakticky se jednalo o výzvu k lobbingu za stavbu přehrad v místě dnes již neexistujících a zatopených vesnic Orlické Zlákovice a Podolsko.

Po roce 1948 se vše urychluje a přehrada Orlík dostává projektovou podobu. Prioritou zůstává jen energetika, splavnost ustupuje do pozadí.

Budovat se začalo s písní na rtech

V roce 1951 začíná probíhat geologický průzkum v oblasti Zbenických a Orlických Zlákovic a rozjíždí se první etapa stěhování lidí ze zátopové oblasti. Staví se sídliště v Solenicích, obci, která byla vybrána jako hlavní centrum pro stavaře. Projektanti podnikají studijní cesty do zahraničí (tehdejší Leningrad, Francie, Švýcarsko), aby načerpali potřebné zkušenosti.

4. ledna 1955 zazněla v Solenicích Píseň práce, která avizovala začátek stavby, a jak píše kronika přehrady Orlík, po písni se: „…ihned započalo pracovati!“. Budování se však potýká se spoustou problémů. Chybí pracovní síly a příjezdové cesty, terénní práce v místech budoucí hráze jsou náročné.

Stavba si žádá své…

V dnes již zatopených Orlických Zlákovicích vyrostla dřevěná jídelna s kapacitou 500 jídel, v Solenicích kino, restaurace, obchodní dům, divadlo, zdravotnické středisko, 54 bytů, škola, mateřská škola a jesle. Vše z cihel jako trvalé stavby s plánovaným využitím jako rekreační areály.

Končící geologický průzkum okolí prozradil, že pro stavbu přehrady je vhodný místní štěrkopísek z tzv. Podkovy, místa za vesnicí Solenice. Naopak jako nevhodný pro stavbu se ukázal místní kámen a jiný písek, který se měl použít původně.

Intenzivně se pracuje na zabezpečení zámku Orlík a hradu Zvíkov, jejichž základy budou po napuštění přehrady pod vodou. V roce 1954 se buduje most u Solenic, po kterém jezdí i těžká technika. Most se staví ryze provizorně za účelem stavby hráze. Toto dočasné dílo však bylo používáno až do roku 2002, kdy most zničila velká povodeň.

Chtělo to lepší organizaci

V roce 1955 má stavba dostatek pracovních sil, ale chaos na stavbě stále trvá.

Dělníci někam jdou dělat a nakonec nevědí, co vlastně mají dělat. Vedoucí úseku anebo mistr přijde, ukáže jim to, za půl hodiny se ale plán práce zase změní.“ (Zápis ze schůze, tesař Košek.)

Na stavbě se zpočátku nedají uzavírat socialistické závazky práce, což vidí straničtí pohlaváři jako nejzávažnější problém a žádají urychlenou nápravu. Zatímco sovětské stavby proinvestovávaly první rok stavby 9–10 % celkových investic, Orlík profinancoval pouze 2,5 %. Důvodem byly chyby v projektu (Hydroprojekt Praha, n. p.) a špatná technická vybavenost. Navíc metody, které stačily na stavbu přehrad Slapy a Lipno, se na Orlíku neosvědčily.

Inženýr Alois Kraus platil za odborníka

Vývoj v naší republice je tak prudký, že věci tak brzy zastarávají,“ komentoval problémy se stavbou ředitel stavby ing. Alois Kraus. Ten na stavbě platil za největšího odborníka. Na Orlík přišel ze stavby přehrady Slapy, kde ale nebyl od začátku stavby. Pan Kraus byl vzhledem nenápadný člověk, svými zkušenostmi a znalostmi byl však nenahraditelný. „Ač jest bezpartajní, zasluhuje plné důvěry,“ psaly tehdejší stranické materiály.

Místním tesařům se během stloukání betonářských „šalungů“ povedlo vytvořit důmyslné přenosné bednění, které ušetřilo spoustu dřeva. Materiál vykácený ze zátopové oblasti se tak musel posléze i odvážet, neboť stavba jej už nepotřebovala.

Začala betonáž

Na stavbě pracuje 1500 dělníků. Chybí však dostatek pitné vody a okolí hráze se doslova topí v bahně. V roce 1958 se dostavěla železniční vlečka z Tochovic, trať o délce 17 km sloužila pro dopravu stavebních materiálů (koleje byly zrušeny teprve v roce 2001, ačkoli se trať od dostavby hráze nepoužívala).

U železniční vlečky stála moderní betonárka, která byla automatizovaná, včetně přesných digitálních vah. Kvalitu betonu kontrolovala laboratoř hned vedle míchaček. V době hlavní betonáže se pracovalo ve dvou jedenáctihodinových směnách 5 dní v týdnu. Betonovat se přestalo v sobotu ráno, sobotní denní směna čistila stroje a připravovala vše tak, aby pondělní směna mohla naplno začít. Pracovalo se celý rok, klid nastal až 24. prosince a nanovo se začalo 2. ledna.

Medaile na sebe nenechaly čekat

Zhruba v polovině stavby se lepší organizace, stavba jede bez větších potíží a začíná fungovat uzavírání pracovních závazků, se kterými jde ruku v ruce i finanční odměňování, které motivuje k dalším závazků. Celkově se tehdy na stavbě v letech 1954–1961 uzavřelo 3000 závazků, bylo vyhlášeno 1300 nejlepších pracovníků a uděleno 11 státních vyznamenání.

29. září 1960 ve 14.45 h se spouštějí dvě 42 tun těžké ocelové desky přehrazující tok řeky Vltavy a vzniká nové umělé jezero. Ing. Kraus podává hlášení ministru Oldřichu Beranovi: „Přehrada Orlík je připravena zadržet tok Vltavy.“

V březnu 1962 je spuštěn 4. turbogenerátor, čímž je elektrárna Orlík kompletně dokončena. Zařízení bez problémů fungovalo až do roku 2002, kdy Orlík zasáhla povodeň obřích rozměrů.

Život na přehradě

Samozřejmostí pro zaměstnance stavby bylo ubytování. Dojíždění ani z blízkého okolí prakticky nebylo možné. Postupně sice vznikala autobusové spojení ČSAD, nicméně díky rozbahněným cestám, které ještě stále ničila těžká technika, nebylo možné linky provozovat.

Pokoj o velikosti 4,20 × 4,20 metry sloužil na přespání 4 lidem. Úklid si zajišťovali bydlící, výměna ložního prádla probíhala jednou za 14 dní, povinná byla jednou měsíčně dezinfekce pokojů. Možná i díky tomu na stavbě nepropukla žádná epidemie. Svobodní bydleli rozděleně – muži, ženy. Ženám byla vyhrazena dvoupatrová budova. V ostatních ubytovnách bydleli muži a rodiny.

Kvalita stravování nebyla podle pamětníků valná. Ani výměny kuchařů problém neřešily, dokonce jeden z vedoucích stravování (kuchař Jan Neruda) byl zatčen za kupčení s masem a surovinami a odsouzen na 6 let nepodmíněně. I když ne každý hodnotil stravu záporně…

Byla tam 4 okýnka a každý si mohl vybrat jídlo, kde chtěl. Pak bylo páté okýnko a tam se dávaly obědy pro inženýry a pro ostatní panstvo. Mohli jsme k němu chodit i my, dělníci, ale oběd tam stál i 30 korun. My měli oběd za 3,20. Vedle okýnek byla dlouhá fronta na pivo,“ Pavel Trkovský, dělník z Orlických Zlákovic. Snídaně stála korunu, večeře 3,30 Kčs. Kromě jídelny bylo možné navštívit výčep, kavárnu, cukrárnu a restauraci.

Solenická škola slouží dodnes

V roce 1958 byla slavnostně otevřena škola, která svému účelu slouží v Solenicích dodnes. Časopis, který pod názvem Orlická přehrada během stavby vycházel, uvádí i soutěž pro děti: Jak se dostat do školy, aniž bych se topil v blátě. Děti údajně tuto výzvu uchopily zcela obráceně a o obahněné žáky nebyla nouze. V domech už byly společné prádelny vybavené vířivými a bubnovými pračkami, tehdejšími novinkami z národního podniku Romo Fulnek.

Démon alkohol a přilba „Orlík“

Problémem býval alkohol. Neboť po těžké dřině mířily davy rovnou do hospody a popíjelo se. Ačkoli před metlou alkoholu varovaly jak plakáty na stavbě, tak články v časopisu Orlická přehrada a i různí agitátoři, nebylo to moc platné.

Zákaz pít pivo byl pochopitelně během práce. Ale pak sis mohl dát, cos chtěl. A chlastalo se tam, až chlapi padali na držky,“ vyprávěl pamětník Pavel Trkovský (dělník na stavbě).

Lékařskou péči zajišťovalo moderní zdravotnické středisko, vybavené i lůžkovou kapacitou. Přesvědčit však tehdejší marody, aby si odpočinuli na lůžku v nemocnici, bylo často těžké, neboť lidé v té době nebyli na lékařskou péči příliš zvyklí. Jako hlavní lékař na přehradě působil MUDr. Vratislav Cejnar, který byl propagátorem prevence a bezpečnosti práce. Ve spolupráci s Výzkumným ústavem pro bezpečnost byla dokonce vyvinuta speciální přilba „Orlík“. Ta měla chránit především betonáře, díky své značné hmotnosti a neforemnosti však nebyla příliš oblíbená.

Weby:

Píseň práce: http://www.youtube.com/watch?v=Zck4Xh‑Nivk

Video:
Stavba – http://www.youtube.com/watch?v=E_lml7v4d7Q


Přehrada Orlík v číslech


  • Rozloha 27,32 km²

  • Délka 68 km

  • Objem 720 000 000 m³

  • Povodí 12 105 km²

  • Max. hloubka 74 m

  • Instalovaný výkon elektrárny 364 MW (4 Kaplanovy turbíny)

  • Počet zatopených vesnic a osad 7

Zájemci o exkurzi na vodní elektrárnu Orlík se mohou objednat na telefonním čísle 737506950 nebo e‑mailem na pisecko@email.cz. Návštěva elektrárny a přehradní hráze je možná celoročně, v letní sezoně ji bude možné zpestřit vyjížďkou lodí po přehradní nádrži. Podrobnosti na http://www.cez.cz/cs/kontakty/informacni‑centra.html

Martin Slavík
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Autonomní létající záchranka

Uprostřed celosvětové pandemie COVID-19 začal pracovat tým složený z produktového designéra, strojního inženýra a lékařky na řešení rychlého a bezpečného transportu ...

25 let Dlouhých strání

Za 25 let provozu vyrobila největší česká přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé stráně v Jeseníkách spolu s doplňkovou malou vodní elektrárnou v hrázi její ...

Semafor pro tokamak ITER

ITER bude prvním fúzním zařízením v měřítku reaktoru. Bude mít samozřejmě také velín, který si ve složitosti nezadá s běžnou jadernou elektrárnou.

Roboti a technologické trendy ve vzdělávání

Technologie hrají rok od roku výraznější roli nejen v průmyslu, ale i ve vzdělávání. Robotika je žhavým tématem současnosti. Hraje velkou roli při automatizaci v průmyslu, ve výzkumu, ...

Vytvořen nejlehčí známý izotop uranu

Vědci vytvořili nový izotop uranu, který je vůbec nejlehčí ze všech známých. Objev by mohl odhalit více o částicích alfa, které vyletují při rozpadu určitých radioaktivních izotopů.

Nejnovější video

Jak funguje PCR test na coronavirus

Krásně a jednoduše vysvětleno se srozumitelnými animacemi. V angličtině.

close
detail