Jsme sice z „ničeho“, ale jsme nic?

Možná, že vás hned zarazil název tohoto článku, ale nevymyslela jsem si to, skutečně se zakládá na pravdě. Tedy, ovšem, zatím jenom hypotetické pravdě. Není to totiž dávno, co jsem si přečetla jednu knihu o astronomii a docela jsem se musela nad tím,co jsem si přečetla, i zamyslet. A cože to bylo? Tak si to poslechněte.

V té knize se psalo, že existuje fyzikální vakuum, které obsahuje
virtuální páry částice a antičástice (ty stále vznikají a zanikají) a
„nulové“ elektromagnetické záření. Toto vakuum může mít různou hustotu
„vakuové“ energie. Když je tato energie o dost vyšší, tak se nazývá
toto vakuum falešné. A nejranější stav vesmíru, který dokážeme
fyzikálně popsat je stav, kdy vesmír vyplňovalo nestabilní vysoce
vzbuzené falešné vakuum s nepředstavitelně vysokou hustotou energie,
které je ovládáno jedinou souměrnou supersilou (supergravitací). Díky
tomu je celý stav sterilní a nic se neděje. Samozřejmě, že falešné
vakuum se snaží snížit svou energii a dostat se do skupenství, které
by bylo méně symetrické, a díky této snaze se vlastně rozběhne celý
vesmír. Energie z vakua se uvolní, nechá vzniknout látkám i polím
vesmíru.
A proč jsem tohle všechno psala? Přišlo mi totiž šíleně zajímavé a
zarážející, když jsem se dozvěděla, že jsme tedy vlastně vznikli z
„ničeho“, tedy přesněji z rozdílu falešného a fyzikálního vakua. Není
to směšné? Smála bych se, kdybych mohla, ale ono mi to nějak nejde.
Člověk by měl cítit nějakou pokoru. Pokoru k tomu, že něco takového
mohlo vůbec proběhnout. Je, pravda, úspěch, že si alespoň dokážeme
takovou možnost už připustit a už nám v postupu nebrání předsudky.
Dříve lidé teorie, se kterými nesouhlasili, veřejně pálili. Teď už je
lidé nepálí. Ne, nesnaží se dosvědčit, že jsou ty teorie tak chybné.
V klidu vše odkývnou. Ale možná, že je to ještě horší. Protože dnes se
teorie vymýšlí, souhlasí se s nimi, ale nikdo si nic takového
nedokáže představit jako realitu. Všechno je to spíše taková hezká
pohádka, při které se hezky usíná, ale stejně nám běžný život
neovlivní. Naše myšlení je imunní. Chybí nám stále skromnost. Člověk
se považuje za cosi výjimečného. Ale není to spíše špatný vtip, když
je vlastně nic?
Ale zase na druhou stranu je zázrak, že z toho nic se vytvořilo něco,
co je schopné alespoň pomocí vědy popsat to původní nic, ze kterého
je stvořeno. Takže to s námi snad není zase tak strašné, jak by se
zdálo. Jen bychom měli to vědomí přenést z těch vědeckých knih i do
našich myslí a nechat tím ovlivnit vlastní mysl. Pak bychom třeba
dokázali i na Zemi žít lépe.

30.10.02

Karla Procházková

Písek