Graffiti – umění v ilegalitě

Na počátku 90. let jsem každý den jezdívala do školy přes Barrandovský most. Bylo po revoluci a na tomto obřím šedivém betonovém monstru, jenž svými chapadly spojovalo oba břehy Vltavy, se stejně jako na jiných místech Prahy začaly objevovat graffiti.

Některé obrazce vypadaly neuměle a roztřeseně, ale některé byly krásné, strhující výbušnou a bojovnou kreativitou a hlavně… byly barevné. Při pohledu na veselou džungli písmen, která samotnému psaní navracela jeho pradávnou nádheru a důležitost, se zbytek cesty na Smíchovské nádraží dal docela přežít, i ve řvoucím autobusu Ikarus. Jednou ráno mě ale namísto nových přírůstků v této galerii pod širým nebem čekala jen obří šedivá skvrna. Šedivější než zbytek mostu, asi aby zakryla syté barvy pod ní. Bylo mi smutno, ale někdo byl možná rád. Dnes jsou tam graffiti zpět, někdo zřejmě pochopil, že šedivá je ze všech barev nejohavnější.
Graffiti se, jakožto velice problémový fenomén konce 20. století, týká především velkých měst. Nejčastěji je považován za moderní formu vandalismu, téměř stejně často však za svébytné umění subkultur všech světových metropolí. Otázka, která s existencí graffiti nejčastěji vyhřezává na povrch je, zda je graffiti umění či vandalismus. Pro mě je však mnohem důležitější odpověď na to, kdo vlastně určuje co je a co naopak není přijatelné v rámci veřejného prostoru? Pakliže přijmeme názor, že graffiti jsou nelegální výtvarná vyjádření, jimž je třeba předcházet anebo jejich provádění trestat, proč tedy neexistuje také oficiální vlna odporu vůči velkým reklamním plochám, které jsou zhusta nosiči nevkusu a nízké grafické a někdy i obsahové úrovně?
Profesor antropologie Ivan Kalmar z Torontské university chápe graffiti jako „akt mladých lidí, kteří se snaží vepsat či vyrýt sama sebe do veřejného prostoru. Tento akt irituje všechny, kteří chtějí veřejný prostor kontrolovat. Je to otázka demokracie,“ říká a dodává: „Dokážu sympatizovat jak s mladými umělci, tak s policií, ale musím zásadně nesouhlasit s těmi, kdo považují graffiti za kriminální čin.“ Prvotním záměrem writerů totiž není ničit, ale psát či malovat, vyjadřovat uměleckou formou vlastní osobnost v rámci světa okolo nás.

Všechno začal poslíček

Historie graffiti sahá do konce 60. a počátku 70. let. Političtí aktivisté používali graffiti k vyjadřovaní svých názorů, pouliční gangy jím naopak značkovaly své teritorium. Některé prameny uvádějí, že tento undregroundový umělecký směr vznikl ve Filadelfii, když první writeři CORNBREAD a COOL EARL zaplavili město svými podpisy. Jiné zdroje považují za kolébku sprejového umění New York. Právě tam se na začátku 70. let strhla první bitva v psaní vlastních podpisů, tzv. tagů. Asi největší sbírku tagů měl TAKI 183, o kterém v roce 1971 publikovaly článek noviny The New York Times. TAKI 183, vlastním jménem Demetrius, pracoval jako pěší poslíček. Denně procestoval skoro celé město, a protože jezdil hlavně metrem, měl ideální příležitost stát se opravdu slavným writerem, podpis svého smyšleného jména psal úplně všude. Číslo 183 bylo číslo ulice ve které Demetrius v New Yorku bydlel. K Takimu se brzy přidala další jména: JOE 136, JULIO 204, BARBARA 62.
Hned v počátku tohoto výtvarného hnutí se samozřejmě mobilizuje i druhá strana fenoménu. Dopravní podnik města New York musel již na počátku 70. let ročně vynaložit tři sta tisíc dolarů na odstraňování graffiti z vlaků a zdí metra.
Tagy se staly oblíbenou formou komunikace a s vynálezem barvy ve spreji se stalo graffiti ne-jen viditelnější, ale ještě populárnější. Po čase začali jednotliví writeři hledat způsob, jak se odlišit, a tak vzniká nespočetně nových stylů psaní.

Klikyháky v galerii

Dalším stupněm vývoje byla velikost písma. Písmena se pomalu zvětšovala, spojovala, obtahovala jinou barvou. Tak vznikl tzv. masterpiece, zkráceně piece.
Nejpopulárnějším místem pro malování graffiti se stalo už v samotných počátcích metro. Myšlenka, že popis uvidí obrovské množství lidí, writery fascinovala. Writer SUPER KOOL 223 jako první namaloval piece na celou výšku vlaku. Tento druh masterpiecu dostal název „Top to bottom“. Mezi nejslavnější jména tohoto období patřil JAPAN 1, HONDO 1, MOSES 147, SNAKE 131 anebo PHASE 2. Uměleckého potenciálu graffiti si v té době povšiml Hugo Martinez z newyorské City College a založil komisi United Graffiti Artists, která vybírala nejlepší writery a jejich dílka vystavila v The Razor Gallery v New Yorku. Tento počin v podstatě legitimizuje graffiti jako uměleckou formu.

Všechno umýt!

Protože byl dopravní systém New Yorku špatně hlídán, objevovaly se na trasách metra vlaky úplně pomalované graffiti. Jen za deset let mezi roky 1970–1980 musel Dopravní podnik města New York zaplatit okolo 150 milionů dolarů za odstraňování graffiti a budování ochranného systému. Na konci 70. let se ale v Dopravním podniku podařilo vyrobit mycí prostředek s názvem BUFF, který dokázal umýt pomalované vlaky. Zabezpečovací systém se později zdokonalil natolik, že mnoho writerů přestává malovat v metru a zaměřují se na malování zdí. Do New Yorku v té době začínají přijíždět galeristi z Evropy, kteří mají zájem vystavovat díla předních writerů – DONDI, LEE, ZEPHYR, LADY PINK, DAZE, FUTURA 2000, QUIK a BLADE.
V důsledku toho se writeři rozdělili do dvou různých skupin. První se začala ubírat cestou směrem k oficiálnímu umění, když zjistili, že graffiti jsou velice dobře prodejné.
Druhá skupina zůstala věrná tradiční graffiti kultuře ulice. Obohacovala se a propojovala s tanečníky Break Dance, rappery a Dj-jingem. Na těchto základech se v 80. letech zformovala celá kultura Hip-Hopu.

Zmizí graffiti z velkoměst?

Nemožnost malovat v metru donutila writery nacházet v 90. letech alternativní plochy. Populární se staly nákladní vlaky, které byly v odstavných stanicích naprosto nehlídány. Myšlenka tagu nebo piecu v pohybu, která pochází z dob malování v metru tak zůstala zachována. Jinou atraktivní možností byly staré vlaky metra odstavené k sešrotování. Writeři začínají malovat také na zdi dálničních tahů. Z hlediska získání popularity je to téměř stejně výhodné místo jako bývalo metro. Zcela novým prostorem pro graffiti se stávají časopisy vydávané nejprve v tištěné podobě a později v podobě elektronické. S rozvojem internetu se objevuje obrovské množství webowských stránek věnujících se graffiti. S internetovým boomem také vyvstává otázka, jestli writing úplně nezanikne. Nepromění se v budoucnu writeři ve výtvarníky sedící u počítačů, kteří si nebudou špinit ruce malováním v ulicích? To by se jistě líbilo především policii a dopravním podnikům ve velkých městech. Avšak to, jestli graffiti ve třetím tisíciletí zmizí z veřejného prostoru, ukáže čas – jakákoli předpověď by byla jen pouhou spekulací.