Recenze

Článků v rubrice: 71

Zapomenutý matematik Henry Lowig

(Příspěvek redakce k letošnímu mezinárodnímu "Dni památky obětí holokaustu" 27. ledna)

Sebevraždy, popravy, smrt bez soudu v Terezíně, Osvětimi či Lodži, nucená emigrace. Čtyřicet šest vědců a vysokoškolských učitelů židovského původu, kteří žili a působili v českých zemích, na počátku či v průběhu druhé světové války zemřelo násilnou smrtí. Málokdo si ve dvacátém století uměl vytvořit fantastickou představu o existenci továren na smrt.

Fotogalerie (1)
Titulní stránka publikace

Různé projevy nenávisti k Židům vlastně provází dějiny lidstva již od starověku. V průběhu středověku žili vyznavači judaismu v křesťanské Evropě pod tíhou různých omezujících pravidel a zákonů (např. se mohli věnovat pouze obchodu a finančnictví). Se změnami, které přineslo osvícenství - odklonem od důrazu na náboženskou stránku života a zdůrazněním národní identity - se také změnily postoje vůči Židům. Oficiální politika uvolnila po staletí omezující zákony, ovšem zrovnoprávnění a začlenění do většinové společnosti mnozí lidé vnímali jako podezřelé a nežádoucí. Vzniká tak postoj definovaný jako antisemitismus - osočování Židů z podvádění, ziskuchtivosti a snah o ovládání ostatních národů. Na konci 19. století vyvěrají tyto nálady při tzv. antisemických aférách (u nás hilsneriáda), ale kulminační bod antisemitských tézí přichází až během druhé světové války v podobě holokaustu - fyzické likvidace přibližně šesti milionů evropských Židů. Byla to první praktická aplikace"konečného řešení židovské otázky", kterým mělo být úplné vyvraždění židovské populace.

 

Oběti holokaustu si mnoho států připomíná vždy dne 27. ledna, kdy byl v roce 1945 osvobozen Rudou armádou největší koncentrační a vyhlazovací tábor za druhé světové války v polské Osvětimi. Tento mezinárodní "Den památky obětí holokaustu a předcházení zločinům lidskosti" se také u nás stal v roce 2000 významným dnem. Již delší dobu jsme svědky různých, často velmi sofistikovaných pokusů ze strany některých "historiků" a "vědců" o záměrnou, zlobnou, trestuhodnou a vědomou falzifikaci historických událostí z let 1939-1945.

 

Antisemitské nálady samozřejmě pronikly i do života pražských vysokých škol. Německá Karlo-Ferdinandova univerzita, která se osamostatnila v roce 1882, prožívala po vzniku nové Československé republiky v říjnu 1918 dramatické okamžiky. Od roku 1922 byla oficiálně nazývána jako Německá univerzita v Praze, a již v této době pozvolna nastávalo období útrap pro židovské profesory, docenty a další vyučující, kterým byla na univerzitě s výjimkou některých formalit zaručována od šedesátých let 19. století rovnoprávnost. Již v roce 1922 zazněla v rámci přednášky řádného profesora lékařské fakulty Německé univerzity (působil zde od roku 1913 až do konce druhé světové války), předního odborníka na poli fyziologie, spoluzakladatele moderní genetiky Armina Tschermak von Seysenegg (1870-1952) varovná slova: "Židé jsou vši v kožichu německé vědy a musí být z něho vyhnáni." O osm let později byl při interpelaci komunistických poslanců v parlamentu na přítomného ministra školství obviněn tento významný vědec nejen z označování zahraničních židovských studentů německé národnosti za otravné parazity, ale také z otevřené propagace hákových křížů a z korupčního vydírání nepohodlných posluchačů. Antisemitské ataky měly v dalších letech tendenci vzplanout na Německé univerzitě pod jakoukoli záminkou, jako byl například příchod některých nových židovských vyučujících.

 

Ačkoliv se Německá univerzita vzhledem k celkovému pozitivnímu přístupu Československé republiky vůči emigrantům (především díky vlivu bývalého univerzitního profesora a tehdy presidenta T. G. Masaryka) z nacistického Německa (připomeňme například astronoma Erwina Finlay-Freundlicha, filozofa Rudolfa Carnapa či právníka Hanse Kelsena) a později i Rakouska (ovšem také pro vyhnance z bolševického Ruska) stávala ve třicátých letech dočasným útočištěm pro některé prchající vědce, pronikal do ní stále výrazněji agresivní antisemitismus. Ten zde nakonec v průběhu doby převážil a vedl v letech tzv. druhé republiky (1938-1939) a zejména po vzniku protektorátu Böhmen und Möhren 15. března 1939, k její totální "árizaci". Nuceně z ní tehdy odešlo pro údajný neárijský původ asi sto profesorů a docentů. Značné části z nich se sice podařilo odejít včas do exilu (nepravdivá, ale stále přetrvávající je představa, že všichni Židé, kteří chtěli, se mohli spasit před nacisty útěkem do zahraničí), na všechny ostatní však čekala ghetta a koncentrační tábory. Takovému osudu čelili někteří sebevraždou, další v těchto zařízeních zemřeli na prožité útrapy nebo byli zavražděni. Tomuto osudu se nevyhnuli ani ti, kterým se sice podařil útěk, ale dostali se do rukou nacistů po obsazení dalších evropských států německou armádou. Německá univerzita se pak v průběhu válečných let celkově zkompromitovala jako jedno z center nacistického "rasového učení" a bádání v podobných pseudovědeckých disciplínách. To vše přispělo k jejímu zrušení v roce 1945 zvláštním dekretem presidenta Beneše.

 

Po roce 1948 a o dvacet let později v roce 1968 odešlo několik set tisíc Čechů a Slováků do emigrace.  Museli odejít, protože se nedokázali smířit se způsobem a perspektivami života v nastupujícím a poté desetiletí trvajícím reálném socialismu. Bylo mezi nimi mnoho vynikajících vědců, talentovaných umělců, vynikajících sportovců a dalších osobností, převyšujících svými vědomostmi a schopnostmi ostatní populaci. Proto mají pamětníci této doby dodnes v sobě pocit trpkosti a malosti, že se nezachovali jako oni. Naléhavost bilanční retrospektivy, zahrnující celé poválečné období a sedmdesátá léta minulého století, je patrná už delší dobu. Veřejný dluh, především vůči vědcům a technikům, žijícím nuceně mimo svoji vlast, se alespoň trochu snaží splatit Vydavatelství Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Vydává totiž od roku 1994 edici Dějiny matematiky, věnované zčásti biografickým titulům, zachycujícím často komplikované životní osudy a vědeckou dráhu českých novodobých "exulantů" a odrážející nelehký vývoj naší země ve 20. století i omezené podmínky pro vědeckou práci. O mnohých z nich není dnes nic známo ani v matematické komunitě, tím spíše v širší veřejnosti. Padesátý svazek této knižní řady, "Zapomenutý matematik Henry Lowig (1904 - 1995)" obsahuje rezultát  badatelského výzkumu z oblasti historie matematiky doc. RNDr. Martiny Bečvářové, Ph. D. a kolektivu, věnovaného životnímu příběhu hlavního protagonisty našeho vyprávění.

 

Henry Lowig (Heinrich Löwig, resp. Jindřich Löwig), pražský rodák (1904) pocházející z německé židovské rodiny, absolvoval německé reálné gymnázium v Liberci a Přírodovědeckou fakultu Německé univerzity v Praze. Ve třicátých letech působil jako asistent nebo suplující profesor na různých německých středních školách v Čechách i na Moravě (Litoměřice, Liberec aj.). V roce 1935 se habilitoval na Německé univerzitě v Praze, kde působil jako soukromý docent do počátku války; přednášel zde základní kurz matematiky a výběrové přednášky z "moderní matematiky". Jeho slibnou odbornou i pedagogickou kariéru přerušila druhá světová válka a zrůdné nacistické rasové zákony jej nakonec dostaly do pracovního tábora.

 

Když se skupina přeživších rasově persekuovaných profesorů a docentů bývalé Německé univerzity vracela v roce 1945 z koncentračních táborů domů do vlasti, záhy zjistila, že poválečné československé orgány uplatňují vůči nim nejenom byrokratickou šikanu a přezíravost, ale často i otevřené nepřátelství. Pokud totiž při sčítání obyvatel ČSR v roce 1930 uvedli jako svůj rodný (komunikativní) jazyk němčinu, bylo jim upíráno právo na československé občanství, zdravotní pojištění a důchod či jiný minimální příjem, hrozila jim i konfiskace bytu a dalšího majetku, dokonce u některých bylo zpochybňováno jejich právo na užívání akademických titulů. Nepomohly ani intervence znepokojených významných zahraničních vědců a nositelů Nobelových cen (jejich jménem mluvil mimo jiné nositel NC za fyziologii Archibald Vivian Hill a tehdejší sekretář Royal Society sir Alfred Egerton) k vládě a osobně k presidentu Benešovi. Tyto vnitropolitické události z let 1945-1946 jsou u nás poměrně málo známy, protože jim později nebyla záměrně věnována pozornost.

 

Za německé okupace pro svůj židovský původ persekuovaný absolvent Německé university, překladatel (ovládal 12 jazyků), publicista (Čeština poklepem a poslechem) a redaktor pražského deníku Prager Presse Pavel Eisner v roce 1947 tuto situaci komentoval: "Šedesátiletí, sedmdesátiletí, osmdesátiletí universitní profesoři (a s nimi všichni ostatní státní a veřejní úředníci židovského původu, ale "německé národnosti") nedostávají haléře výslužného a žijí z balíčků, jež jim posílají žáci a přátelé z USA."

 

Není divu, že za těchto okolností mnozí z navrátilců dávali opět přednost odchodu z vlasti do zahraničí, ať již šlo o blízké Rakousko, vznikající Německou demokratickou republiku nebo dokonce vzdálenou Austrálii. Také teprve 41letý Lowig nemohl získat žádné řádné učitelské místo ani na vysoké, ani na střední škole, neboť byl považován za národnostně nespolehlivého občana. Proto v roce 1948 emigroval do Austrálie a přijal místo učitele matematiky na veřejné výzkumné univerzitě v hlavním městě ostrova Tasmánie Hobartu (University of Tasmania) a definitivně Československo opustil. Rozhodl se pro život v emigraci a po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se již do své rodné země nevrátil. V roce 1957 se přestěhoval do kanadského Edmontonu, kde získal místo řádného profesora matematiky a přednášel až do svého penzionování v roce 1972. Zde také zemřel v požehnaném věku 91 let.

Inspirací autorům k sepsání uvedené životopisné práce bylo objevení vzájemné osobní i odborné korespondence Henryho Lowiga a akademika prof. RNDr. Vladimíra Kořínka (1899 - 1981). Toho rok 1939 zastihnul jako mimořádného profesora matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, během války byl na tzv. "dovolené s čekatelným" a mimo jiné připravoval svoji proslulou učebnici Základy algebry (1953), která ovlivnila výuku matematiky na vysokých školách na řadu let. V roce 1945 se jako všichni další vrátil na svoji alma mater, kde byl s účinností od roku 1940 jmenován řádným profesorem. Bohužel, jeho kolega nejen v matematice z Německé university takový osud neměl. Další poznatky byly získány při studiu rodinného archivu, které autorce umožnila vědcova manželka Libuše a dcera Ingrid (žijící dnes v australském Sydney). Z těchto informačních zdrojů mimo jiné vyplývá, že se profesor Lowig "styděl" za svůj německý původ a za vše, co za druhé světové války Němci udělali; proto si nechal úředně změnit jméno, aby nebyl s německou komunitou více spojován, již nikdy nepromluvil německy, v jeho rodině se hovořilo pouze česky, udržovaly se české zvyky a tradice. Na Čechy, českou zemi a její kulturu nikdy nedal dopustit, po celý život udržoval písemný kontakt se svými českými přáteli a kolegy; jeho dopisy napsané perfektní češtinou ukazují jeho hluboký zájem o rozvoj naší matematiky. Po celý život se mu však vracely neobyčejně hluboké osobní vzpomínky na nelehké období od 13. října 1944 do 5. května 1945 prožité v německých pracovních táborech a snad ještě silněji poválečné upírání práva na znovuudělení československého občanství.

 

Použitá literatura

Bečvářová, M. a kol.: Zapomenutý matematik Henry Lowig (1904-1994). Praha 2012.

Drbohlav, K.: Vzpomínkové ohlédnutí za akademikem Vladimírem Kořínkem. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. 35 (1990), s. 162-164.

Kostlán, A.: Recenze knihy Disappeared Science. Zmizelá věda, zmizelí vědci, jejímž autorem je Marco Stella. Vesmír, 8. září 2014.

Messadié, G.: Obecné dějiny antisemitismu. Praha 2000.

Pěkný, T.: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001.

 

"Kousíček pravdivé historie je tak vzácná věc, že si jí musíme velice vážit."

(Thomas Jefferson)

"Čím méně žije přímých svědků, tím volnější ruce mají historici."

(Viktor Suvorov)

"Historie je lidským právem a jedna z nejhorších věcí, kterou člověk může udělat, je snažit se použít sílu k jejímu umlčení."

(Jimmy Wales)

Tesařík Bohumil
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Profesoři laserové fúze - Bruecker a Siegel

O soukromém úsilí v oblasti termojaderné fúze jsme již psali vícekrát. O prvním „soukromníkovi“ zatím ani jednou. Poslyšte příběh, který měl dva konce. Dobrý a špatný. Vůbec prvními fúzními podnikateli byli Americký fyzik Keith Brueckner a podnikatel Kip Siegel.

Den otevřených dveří na MatFyz

dne 21.11.2019 pořádá Matematicko-fyzikální fakulta UK tradiční Den otevřených dveří. Připravuje opět bohatý program, který probíhá po celý den v budově Matfyzu na Malostranském náměstí 25. Mnoho inspirativního nabídne také učitelům fyziky, matematiky či informatiky.

Vakuum jako na měsíci

Specialitou české pobočky firmy Edwards jsou přístroje pro oblast vědeckého vakua. Firma z Lutína jimi zásobuje celý svět. Díky vývěvám fungují nejpřesnější elektronové mikroskopy na světě či supersilné vědecké lasery.

Kvůli milované vědě se nestačil ani oženit

Pokud zalovíme v paměti a vzpomeneme si na školní léta, určitě se nám vybaví v hodinách chemie používaný laboratorní plynový kahan, nesoucí jméno jednoho z největších vědců 19. století, profesora Roberta Bunsena.

Chytré budovy v ohrožení

Čtyři z deseti počítačů řídících automatické systémy chytrých budov byly v prvním pololetí tohoto roku vystaveny nějakému druhu kybernetického útoku. Toto zjištění přináší společnost Kaspersky ve svém přehledu hrozeb zacílených na chytré budovy.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail