Skutečná barva peněz

V poslední době všichni všechno natírají na zeleno, aby se zavděčili všeobecnému trendu: ochrana životního prostředí. Nejčastěji používaným termínem je „udržitelnost“. A tak se nám jako příspěvek k ozelenění planety a „udržitelnosti“ předkládají dokonce i sněhem pokryté svahy na poušti v Perském zálivu. Na ploše 22 500 m² je zde vybudována krytá sjezdovka a běžecká trať, to vše pod heslem pomoci zachránit planetu. Alespoň tak to prezentuje Ibrahim Al Zu´bi, majitel "udržitelné společnosti" provozující nákupní a sportovní středisko v Dubaji. O myšlence, zda zisky a zelené certifikáty patří k sobě, pojednávají dvě knihy. 1) Peter Dauvergne: Will big bussiness destroy our planet? (Polity books) a 2) Claude Henry, Laurence Tubiana: Earth at risk (Columbia University Press).

Peter Dauvergne, profesor mezinárodních vztahů na University of British Columbia, připouští, že může existovat i etický byznys, kdy někteří titáni obchodu zvyšují efektivnost při recyklaci zdrojů, kdy využívají i obnovitelné zdroje energie, atd. Zároveň jsou ale také neustále v zajetí paradigmatu o nekonečném růstu. Jeho kniha popisuje, jakým způsobem korporace diskutují o ekologii a udržitelnosti, jak připravují směrnice, aby tyto cíle byly v souladu s jejich komerčními zájmy. Jejich nejdůležitějším plánem je vytvořit legislativní prostředí, které umožní maximální produkci, zisky a prodeje. A tak se globální požadavek ukončit odlesňování mění na cíl ukončit tzv. „čisté odlesňování“, což ve skutečnosti znamená „můžete kácet lesy, dokud budete vysazovat nové stromy“. Není třeba hádat, kdo bude jak kácet, tak i vysazovat a profitovat na obou činnostech. Tlak korporací rovněž pomáhá zajistit, aby velcí emitenti CO₂, například letecký průmysl, mohli i nadále znečišťovat, dokud budou vysazovat nové stromy, které při svém růstu budou odsávat z atmosféry již vyprodukovaný CO₂.

Jak vydělávat „ekologií“

Z tohoto hlediska se zelené certifikační systémy, jaké udílejí například lesnické nebo námořní řídicí rady (Forest and Marine Stewardship Councils), stávají metodou získávání konkurenční výhody oproti menším dodavatelům, kteří si nemohou dovolit zaplatit poplatky poradcům k prokázání zelených certifikátů. Mnohé ekologické skupiny jsou ze strany korporací přesvědčovány, aby vstoupily do těchto rad ve funkci dozorujících orgánů, takže se stávají partnery korporací, místo aby je kritizovaly. Například i ekologická organizace World Wildlife Fund se již stala součástí jak lesnických, tak námořních řídicích rad. Korporátní bakšiš ale získávají i agentury OSN. Marcos Neto z jedné z nich uvedl, že lze získat hodně peněz ze systému Sustainable Development Goals (SDG, Udržitelné rozvojové cíle), a dodal: „Potřebujeme soukromý sektor, který je motorem světa, a pokud nebude byznys, nebudou ani SDG“. Podle profesora Dauvergneho jsou v současné době moc a peníze v rukou obřích korporací, jejichž příjmy jsou mnohem větší než četné státní rozpočty. Například ze sta největších producentů příjmů v roce 2015 ve světě bylo 69 korporací a jen 31 států.

Ohrožená Země

Autoři Claude Henry a Laurence Tubiana v knize Earth at risk poukazují na to, jak neujasněná idea udržitelného rozvoje rozvířila politickou agendu na Pařížské konferenci o změně klimatu a o udržitelných rozvojových cílech OSN, které byly podepsány v roce 2015. Ani na jedné akci však nebyla téměř žádná zmínka o „slonovi v domě“, totiž o velkém byznysu. Byly napsány jen necelé dvě stránky v sekci pojednávající o „otevírání privátních financí“ k vytvoření „nových finančních ekosystémů, potřebných k rozvinutí SDG a zdravé klimatické politiky“. Zdá se, že tam, kde profesor Dauvergne skončil pouhým naznačením problému, autoři druhé knihy problém jasně popsali. P. Dauvergne sice neříká, kdo je vinen, zda velký byznys nebo my, spotřebitelé, ale na „rožeň napíchává ideu“, že „velký byznys je nevinný hráč, který dělá jen to, co chtějí spotřebitelé“. Jeho závěr je správný. „Pokud státy a občanské společnosti nebudou více brzdit rostoucí moc velkého byznysu ve světové politice a v konzumní kultuře, pak se naše planeta stane mnohem méně zeleným, úrodným a pohostinným místem k životu“.

Kupci v chrámu páně

Velcí bossové s velkými penězi si chtějí koupit i tu nejprchavější věc – pocit mravnosti. Al Zu´bi konstatoval bez jakékoliv ironie, že nejlepší věc, kterou může udělat pro své šéfy v Dubaji je to, „aby se cítili dobře“. Je to způsob, jak v 21. století zachránit svět? Když se ale peníze v globální ekonomice přemisťují v milisekundách podle algoritmu ziskovosti, nebo když velké balíky odměn pro vrcholné manažery korporací závisí na čtvrtletní návratnosti kapitálu, je velmi obtížné zjistit, zda velký byznys skutečně směřuje ke změně.

Podle Fred Pearce: Real colour of money. New Scientist, 2018, č. 3171, s. 44 – 45