Buzola, mapa, čip. Hurá do lesa!

Už z dálky je slyšet smích a povyk, louka je rozježděná desítkami pneumatik, každou chvíli někde zapípá esemeska, nad vším se vznáší štěkot psů a křik batolat. I tak mohou vypadat závody orientačního běhu, za nimiž vyráží do přírody víkend co víkend stovky lidí. Jenže ten, kdo by v původně vojenské disciplíně hledal únik před počítači, bude zklamán, neboť křemíkové čipy už dorazily i sem. A jak je jejich dobrým zvykem, zcela nové teritorium pohltily. Bez nich by to prý už nešlo, lidé si totiž zvykli na rychlost a přesnost.

„Dřív se jezdilo na závody vlakem, bylo nás pak plné nádraží. Teď už to neplatí,“ vzpomíná starší pán s visačkou Pořadatel a vybírá dvacetikorunu za každé auto, které chce zaparkovat na louce poblíž Kublova na Křivoklátsku. Je sobota dopoledne, travnatá plocha se zaplňuje desítkami vozidel a regionální závod orientačního běhu je v plném proudu. Příroda, se kterou je tento sport neodmyslitelně spjat, je obklopena nejmodernější technikou. Nebylo tomu tak ale vždy, pochopitelně. Když totiž orientační běh v 19. století ve Skandinávii vznikl, šlo o armádní dril, který měl vojáky naučit dobře se pohybovat na neznámém území jen za pomocí kompasu a jednoduché mapy. Postupně se dostával i mezi běžné občany a třeba v Norsku si vydobyl takovou oblibu, že ho Hitler musel během 2. světové války zakázat, protože jej úspěšně „používali“ partyzáni a odbojová hnutí.

MAPA, ČIP A POČÍTAČ
Na provizorním parkovišti v Kublově se mezitím shlukují staří známí. „Teda, mezi druhou a třetí kontrolou jsem ztratila tři minuty, podívej na to,“ razantně gestikuluje jedna z prvních doběhnuvších závodnic a v ruce třímá úzký proužek papíru, který jí před chvílí vytiskli v prezentačním centru. „Dřív jsme si čas mezi kontrolama museli měřit sami na hodinkách, když teď máme čipy, už to dělá počítač za nás. Je to paráda,“ pochvaluje si výdobytky moderního věku Katka Čejková, Čecho-Švýcarka, která jezdí několikrát do roka zpět do Česka za rodinou a za sportem. Před startem dostane jako všichni soutěžící barevnou mapu, na níž má vytyčenou svou trať, a také štítek s piktogramy, jež běžícímu napovídají, u které kontroly se má zastavit. Dříve se jako kontroly používaly kleštičky se zvláštním symbolem, nyní mají závodníci na ruce čip, který vloží do snímače a v cíli pak speciální zařízení z uložených dat vyčte, na které kontrole kdo kdy byl, jaké byly časové intervaly mezi nimi apod. Podrobný rozpis má každý účastník jen pár sekund po doběhnutí v ruce.

„Bez počítačů to už holt nejde. Vždycky, když organizujeme závody, potřebujeme aspoň dva v ústředí, kde se dělá statistika, tisknou se doběhové lístečky, výsledky se také rovnou připravují k publikování na internetu,“ krčí rameny Vladimíra Brumková z Kladna. Většina milovníků orientačního běhu uznává, že tradičně přírodní sport a nejmodernější technologie nejdou zdánlivě dohromady. Možná se z něj vytrácí i jisté kouzlo, ale komfort a pohodlí, které díky možnostem PCček nastoupily, jsou až příliš lákavé, než aby se jich někdo vzdal. „Pořád ale musíš umět číst mapu a mít dobrou fyzičku, pokud se tomu chceš věnovat. A ta atmosféra, která tu panuje, tu ti žádný počítač nenahradí,“ neobává se manžel středoškolské kantorky Brumkové Stanislav. Pokud by ale začali lidé běhat po lesích s GPS přístroji, tedy s navigačními systémy, které pronikají do aut, už by se nejednalo o orientační běh, a to prý jeho fanoušci nedovolí, dodává padesátník Brumek a zakusuje se do propečené klobásy. Přesně té, z níž vegetariáni a dietologové dostávají závratě, ale k upocenému trikotu a buzole na krku prostě patří.

…A PIVO A GULÁŠ
Nejsou to jen lesní výmoly, pálení škrábanců od ostružin a bláto mezi prsty, co spojuje svéráznou komunitu rekreačních orienťáků. Většina z nich se navzájem dobře zná, protože se pravidelně potkávají v různých koutech republiky, a tak je stále o čem povídat. Hlavně po večerech v hospodě nad půllitrem piva, nezřídka jsou totiž závody dvoudenní a na místě se přespává. „To je součástí, že si večer zajdeš na pivko, na guláš, pak si něco zahrajeme,“ rozhazuje nad gambrinusem, tentokrát ve Vroutku na Žatecku, rukama další Kladeňák, Miroslav Šorm. Mění se akorát restaurace a města, legrace zůstává. Obvykle se přespí v nějaké tělocvičně na karimatkách, místnosti naplňuje tupý pach desítek lidí a vydýchaný vzduch. Stejně jako klobásy, mapy a nově čipy i to je skutečná tvář orientačního běhu. „Nedovedu si to bez orienťáků představit. Mám to prostě rád,“ utrousí během vybalování spacáku inženýr Brumek. Za jeho zády bliká monitor počítače, který jeho opatrovník chystá také ke spánku. Ráno se všechno zopakuje, obrazovky naskočí a tiskárny zahučí, s ranním rozbřeskem se začnou hýbat přikrývky a do lesa pomalu vyrazí první závodníci. Až odpoledne přijedou domů, pustí si počítače a natěšeně si na internetu přečtou, kolikátí nakonec skončili, koho předběhli a kdo jim naopak vyfoukl vítězství. Ostatně stejně jako každý víkend.