Reportáže, cestování

Článků v rubrice: 85

STAVANGER – bílá evropská metropole černého zlata

Oslo, Bergen, Trondheim, Tromso, Bodo, Narvik – to vše jsou tradiční zastávky při cestě do Norska. Stejně jako národní parky Jotunheimen, Romsdal, planina Hardangervidda, fjordy, souostroví Lofoty či Vesteraly. A samozřejmě i Nordkap – cípek země, navštěvovaný tisíci turisty jako nejsevernější bod evropské pevniny (i když ten opravdu nejsevernější leží sice nedaleko, ale přece jen ještě severněji). Stavanger, město na pobřeží Severního moře 140 km jižně od Bergenu, do norských pozoruhodností sice nepatří, je však zpravidla východiskem pro ty, kteří míří za jedním z přírodních unikátů země fjordů, za skaliskem Preikestlolen čnícím  600 m nad hladinou fjordu nedaleko Stavangeru. Města, kterým protéká řeka ropy.

Fotogalerie (14)
Model plošiny pro těžbu ropy. Na detailu modelu dává představu o velikosti objektu porovnání s vrtulníkem nebo objektem hotelu pro naftaře (foto autor)

Stavanger = ropa

Černé zlato – ropa těžená v Severním moři – teče Stavangerem skutečně proudem. Stejně jako zemní plyn a přeneseně pak i miliardy za tyto strategické suroviny, které dělají z Norska nejbohatší zemi Evropy. Ukazatelem prosperity Stavangeru je prý množství jeřábů nad novostavbami jak v centru města u zálivu, tak i na vyvýšenině nad dochovanou čtvrtí historických dřevěných a oslnivě bílých domků starého Stavangeru. Kdybych měl o Stavangeru natočit film, střídal bych záběry na tuto část Stavangeru se záběry na hnědočernou ropu, tekoucí z vrtu. Další záběry by opět symbolizovaly kontrast – klasický přístavní dům starého Stavangeru se starobyle vyvedeným názvem firmy „Johan Johnsen“ a se sortimentem „koks – olje – gass“ (což je sice v norštině, ale zcela srozumitelné). Nevím, kolik koksu dnes potomci Johana Johnsena prodají, a zda vůbec vědí, co koks je, protože v Norsku se většinou topí elektřinou. A tak obchod dnes žije především z prodeje krbů, piknikových grilů a plynu v tlakových nádobách.

Přístav - křižovatka nákladů

Ke Stavangeru patří pochopitelně i přístav, který má svůj nově budovaný terminál Risevika u obce Tananger, asi 16 kilometrů jihozápadně od centra Stavangeru. I když je zjevně z větší části ještě ve výstavbě, přesunul se sem již provoz trajektů pendlujících po atraktivní trase z Bergenu do Dánska. Větší část přístavu však slouží nákladním lodím a lodím flotily specializovaných plavidel, obstarávajících stavbu a provoz podmořských plynovodů, ropovodů i lodí k pokládání kabelů vysokého napětí z obřích cívek. Jen očekávané tankery tu vyhlížím marně, i když při plavbě Severním mořem jich oběma směry míjíme desítky. Ropný terminál totiž leží asi 30 km severně za Stavangerem. Ve fjordu přímo před Stavangerem jsou ale zakotveny vrtné plošiny, ať už nově stavěné, které budou dovlečeny na místa vrtů, nebo opravované a rekonstruované.

Muzeum těžby ropy

Dalším znamením toho, že Stavanger je pozemskou základnou norského ropného průmyslu a těžby ropy, je i specializované muzeum Petrorama – Norwegian Petroleum Museum. Je výjimečné už svou vnější podobou. Část expozice je umístěna v ryze industriálních pavilonech připomínajících nádrže ropných terminálů, nechybí ani pavilon v podobě vrtné věže, to vše na plošině kotvené na pylonech ve vodě fjordu. Museum připomíná význam ropy pro lidstvo, historii hledání ropy v Severním moři i techniku a náročnost její těžby.

Neuvěřitelnou informaci přináší hned úvod expozice: výskyt pramenů ropy předpověděl ve svém spisu Norges Naturlige History vydaném roku 1752 theolog a vědec Erich Pontoppidan. Skutečná historie těžby ropy v Severním moři však začíná o 210 let později, kdy tehdy málo známá společnost Philips Petroleum Company požádala v prosinci roku 1962 norskou vládu o exkluzivní licenci k prospekci ropy v norských vodách šelfu Severního moře. A to navzdory tomu, že o čtyři roky dříve publikovali domácí experti zprávu o tom, že se u Norska ropné látky nevyskytují. Seismický průzkum začal roku 1963 a první vzorky hornin byly prostřednictvím podmořského vrtu získány o dva roky později. První ropa vytryskla z vrtu asi 160 km jižně od Stavangeru 19. června 1966. Koncem roku 1969 bylo jasné, že bylo nalezeno největší evropské ložisko ropy.

Z dramatických dějin těžby

Již samotný průzkum ukázal, že Severní moře nevydá své zásoby černého zlata snadno. V letech 1968-1976 si práce vyžádaly při sedmi haváriích vrtných zařízení devět životů. V letech 1973-1978 nepřežilo 34 lidí havárie vrtulníků, dopravujících střídající směny na průzkumné i těžební plošiny v Severním moři. Do roku 1979 si práce související s hledáním a těžbou ropy vyžádaly celkem 82 obětí na životech. A 27. března 1980 se tato černá statistika boje o černé zlato jedinou havárií více než zdvojnásobila. Toho dne vyslala v 18.29 h ropná plošina Alexander Kielland svou poslední depeši: „Mayday, Mayday, Alexander Kielland…“. O 24 minut později se plošina v rozbouřeném moři potopila. Přibylo 123 obětí, 89 lidí bylo zachráněno. I tato havárie má v muzeu své místo, u něhož návštěvníci postávají mlčky – je jím kus ocelového torza jednoho z pilířů, na nichž byla plošina postavena. Několik centimetrů silný ocelový plát je nepředstavitelnou silou přírodních živlů zmačkán jako papír. Katastrofu dokumentuje několik záchranných vest s nápisem Alexander Kielland, roztroušených okolo torza.

Zájem návštěvníků poutají – pokud se do objektů muzea vešla – i autentická zařízení a nářadí používaná při těžbě. Najdou zde například provozní patinou poznamenanou kabinu s ovládáním těžní věže, instalace se vznášejícími se potápěči při práci na mořském dně kolem malého batyskafu, nebo záchranný síťový skluz, který si může každý vyzkoušet. Dalšími exponáty jsou modely plošin pro těžbu ropy. O jejich opravdové velikosti si návštěvník může udělat přibližnou představu porovnáním s vrtulníkem na modelu heliportu nebo s šestipatrovým hotelovým blokem pro ubytování dvou až tří stovek naftařů.

Příchozí zaujmou i exponáty před muzeem. Unikátní je díl konstrukce mostu, který propojoval dvě sousedící plošiny, jednu v norském a druhou v britském sektoru. V tunelu je vyznačena „státní hranice“ mezi dvěma zeměmi. Jediná, i když na první pohled geograficky nemožná hranice, kterou ale bylo možné z Norska do Velké Británie přejít pěšky suchou nohou. Některé díly naftařských zařízení tu nyní slouží jako prolézačky či podobné vybavení dětských hřišť.

Norové dobře vědí, že za jejich bohatstvím je omezená zásoba velmi kvalitní ropy v jejich sektoru Severního moře i drsné až kruté podmínky její těžby. Energeticky bohatá země se svým zdrojem neplýtvá. Benzin je tu nejdražší v Evropě a kupodivu – pojem „obnovitelné zdroje energie“ není v Norsku neslušným slovem jako leckde jinde. Možná právě proto, že Norové znají reálnou hodnotu energie v jakékoliv podobě a z kteréhokoliv zdroje.

Koč Břetislav
Poslat odkaz na článek

Opište prosím text z obrázku

Nejnovější články

Které země Evropy mají největší zájem o „inteligentní“ domácí zařízení

Stále více lidí vyhledává techničtější životní styl, snaží se ulehčit si život či stihnout více, zajistit domácnost plně integrovanými bezpečnostními systémy, ...

Lechtat draka se nevyplácí

Devatenácté století končí. Svět je opojen elektřinou a jinými technickými zázraky. Jules Verne o překot vydává romány, v nichž hrdinové ovládají balóny, ...

Co nám při prohlížení webu zvedá tlak

Téměř všichni z nás každý den z nejrůznějších důvodů používáme různé webové stránky. Samozřejmě chceme, aby naše uživatelská zkušenost byla pozitivní a pokud možno bezchybná.

Centrum pro testování technologie samořiditelných vozidel

Jaguar Land Rover plánuje spolupracovat s nejrenomovanějšími světovými softwarovými a telekomunikačními společnostmi a firmami zabývajícími se mobilitou na vytvoření tzv.

Chladicí systém ITER

Pro odvod tepla generovaného během provozu tokamaku bude ITER vybaven systémem chladicí vody. Vnitřní povrchy vakuové nádoby (obal a divertor) se musejí chladit na přibližně 240 °C jen několik metrů od plazmatu horkého 150 milionů stupňů.

Nejnovější video

Bez jaderné energie se ve vesmíru daleko nedostaneme

Krátké výstižné video z dílny Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni ukazuje využití jaderné energie a jaderných technologií při výzkumu vesmíru. Ne každý ví, že jádro pohání vesmírné sondy už po desetiletí. Zopakujme si to. (Film je v angličtině.)

close
detail