Kde se vzal uran v Dajr az-Zaur
V syrském guvernorátu a městě Dajr Az-Zaur na východě země u řeky Eufrat dochází k zásadním politickým, vojenským a mezinárodním změnám.
Soutěž čtenářů 2013
„Ach jo, to je zase den,” povzdechl jsem si, když jsem vycházel z transportéru. Ani jsem nedošel do práce a už se mi hlavou honily vzpomínky na dětství – před válkou, desetiletím bídy a hladu, dokonce i před všemi revolucemi. V mysli se mi přehrával ten okamžik, který jsem viděl na tátově vzpomínkovém holopřehrávači, kdy jako malý kluk seděl v obývacím pokoji a sledoval v televizi živý přenos z New Yorku. Už je to 84 let co došlo k teroristickému útoku na dvojčata. Vzpomínky už odezněly, přebily je mnohem horší, ale přece jen to bylo něco, co odstartovalo minulost. Někdy jsem si přál, aby se útok zopakoval. Tu budovu, kterou jsem měl na mysli, jsem neměl rád stejně jako práci, kterou jsem v ní měl.
„Dobré ráno, Stevie,” probudil mě známý hlas z onoho blouznění. „Dobré ráno, Vašku,” odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. Můj pohled se stále upíral na ony tři věže, ke kterým jsem přicházel. Temelín, nebo spíš to, co z něj zbylo. Z původně čtyř dominant okolí – chladicích věží – už zbývaly jen tři. „Zase spíš za bílého dne?” promluvil na mne známý hlas. „Ahoj, Karle,” odpověděl jsem. „Přemýšlel jsem o tom, jaké to tu bylo, než přišla válka.” „Netrap se tím Stevie, co bylo, bylo, to už nezměníme. Teď pojď, máme pořád ještě hodně práce, než tuhle potvoru celou rozložíme.”
Dělník na stavbě, to bylo mé povolání. Válka změnila hodně věcí – nejenže vytlačila z pomyslné jedničky v energiích atom a nahradila jej studenou fúzí, ale hlavně se zasadila o bídné podmínky, ve kterých teď musíme pracovat. Jak jsem se převlékal do svého protiradiačního obleku, po stěnách jsem sledoval stopy po požáru, stopy po kulkách a také zbytky supravodivých látek, které se nám nikdy nepodařilo ze stěn sundat. Ten den, kdy se roboti rozhodli zaútočit na Temelín, byl i dnem, kdy jsem ztratil svého syna. Proto jsem nenáviděl tu budovu. Vše, co se v ní stalo, mi nahánělo noční můry. Ale nemohl jsem ji opustit. Nemohl jsem…
„Tak co bude? Termín se blíží, musíme uzavřít jádro elektrárny!” zazněl ten stejný umělý hlas jako každý den. Roboti. Vyhráli válku, ovládli naše životy. „Neo, ty to vidíš…,” povzdechl jsem si a vešel do reaktoru. (Odkaz na filmovou postavu Neo z filmu Matrix – pozn. aut.) Sednul jsem si do stroje, autorizoval se čipem v levé ruce a začal pracovat.
Dokud nám mohli vzít pouze svobodu, bylo to ještě jednoduché, pořád tu byla šance. Ale pokud nám vzali i vlastní mysl, bylo vše ztraceno. Jediné co nám zbylo, jsou vzpomínky. Jak se v roce 2020 s velkou slávou uváděli samostatní roboti. Jak v roce 2025 postavili superpočítač výkonnější než lidský mozek. Jak se v roce 2038 lidé svévolně přeoperovávali na androidy, aniž by věděli, že si místo těla dávají nástroj, který nelze svobodně ovládat. To vše se stalo a nikdo z této planety už nemá šanci to změnit…
S velkou mocí jde v ruku v ruce i velká odpovědnost.
V syrském guvernorátu a městě Dajr Az-Zaur na východě země u řeky Eufrat dochází k zásadním politickým, vojenským a mezinárodním změnám.
Neděláme si legraci. Obezitou, hubnutím a nejrůznějšími faktory, které obojí ovlivňují, se zabývá mnoho seriózních studií.
Elektrárna spolehlivě vyrábí bezemisní elektřinu už od roku 1936 a slaví letos devadesátiny. Každoročně vyrobí přibližně 60 milionů kWh bezemisní elektřiny, což pokryje ročně spotřebu až 20 tisíc domácností.
Běžně se na staveništi ITER pohybují tisíce lidí. Dnes se pomalu nemáte koho zeptat na cestu. Přitom stavba největšího fúzního zařízení na světě vstoupila do finální fáze.
Fyzici získali záření černé díry z optického vlákna a poprvé sledovali, jak toto světlo reaguje zpět se simulovanou černou dírou, která jej vytvořila.
Zjímavý průřez historií jaderné fúze a propagace jednoho ze směrů výzkumu - stellarátorů. množstvím animací i reálných záběrů podává srovnání se současnými tokamaky.