Sci-fi povídka z roku 2085

Soutěž čtenářů 2013

Celou noc jsem nemohl spát. Převaloval sem se, odkopával peřinu, snažil se najít polohu, ve které bych usnul. Marně. Když jsem zjistil, že už 30 minut čučím do stropu na jedno místo, řekl jsem si, že to nemá cenu, a i když bylo teprve půl šestý, vylezl jsem z postele. Když jsem se nohama dotkl své lesklé podlahy, rozzářila se a zahřála mě v těch místech, kde sem na ni šlápl. Normálně bych si toho ani nevšiml, tohle je přece naprosto normální, svítí, abych si nerozbil hubu, a hřeje, aby mi nezmrzly nohy. Ale poslední dobou mi to připadá víc a víc zvláštní, vzácný. Člověk počítá s takovou kupou věcí, které se můžou každý den podělat. Třeba už dneska. Zatřepal jsem hlavou a vylezl z postele.

Šel sem chodbou do kuchyně. Nevím proč, ale dneska mně připadlo tolik věcí tak… divných. Třeba jenom to, že když jdu do kuchyně, tak se kolem mě rozsvěcují pruhy modrých světel, který mám ve zdi. Automaticky, podle mý polohy.

Vlezl jsem do kuchyně a sedl si na barovou židli. Pomalu se přede mnou zapnul můj miláček – telka s úhlopříčkou 18,5 m. Chvilku jsem koukal na to, jak se na obrazovce prsí rosnička s umělým úsměvem. Nejenom úsměvem. S dětskou radostí posouvala mráčky po mapě, a pokud z nějakého toho mráčku pršelo, zatvářila se, jako by jí někdo kopl do její čivavy. Zavrtěl jsem hlavou a šel se podívat po něčem k snídani.

Udělal jsem si kafe, pomalu žvejkal toust se sýrem a v hlavě se mi honily myšlenky, jestli to mám zkusit. Odvahu bych na to měl, ale šéf je debil. No, aspoň většinu času. Ale stejně to udělám, co můžu ztratit, práci? Pobaveně jsem si odfrknul. Kéž by tam byl šéfův šéf, ten je aspoň normální… teda podle mě, nesedí totiž v kanceláři nebo na Kanárech se silikonovou manželkou, ale strašně rád si hraje v laborce a vymýšlí různý vylepšení. Takže je vlastně vědec, trochu střelenej, to musím uznat, ale dá se s ním bavit na určité úrovni. A na to, že je mu 72, je čipernej jak radioaktivní rybička.

Dojedl sem toust, dopil kafe a šel do koupelny dát si po probdělé noci sprchu. Ta celkem pomohla, ona ta masážní hlavice má něco do sebe. Když jsem si užil teplý sprchy, zapnul vysoušeč místo vody a osušil se, stoupl jsem si před zrcadlo, pozdravil toho fešáka naproti mně a oholil se. Pak jsem si vytáhl ze zásobníku čistý trenky, košili, černý ponožky a nahodil sem na sebe černej oblek. Prej v něm vypadám jako James Bond. Já si myslím, že vypadám mnohem líp, nic proti Jamesi. Pak už jsem jenom přemýšlel nad kravatou. Černá by byla až moc pohřební, jiná barva zase moc veselá a brát si tu od mámy s elektrárenskýma komínkama na slavnostní odstavení jaderných bloků by bylo fakt ujetý. Takže máme vítěze. Díky mami. Třeba to šéfa pobaví a konečně si všimne, že už tam 12 let pracuju. A teď oba končíme.

*2*

Vylezl sem ze svýho vytuněnýho černýho mazlíka, kterej pobuřuje asi každého ekologa a dostává do kolen většinu dvacítek, a zamířil do místnosti, kde se konalo slavnostní uzavření posledního jaderného bloku. Cestou mi teprve docházelo, že po zavření Temelína, to nebude sranda. Pár „chytrejch hlav“ sice vymyslelo alternativní dodávání energie, ale to nám s naší spotřebou vydrží tak… 20 let max. Pokud nepočítám to, že si ji můžeme kupovat od jiných zemí, to mi ale připadá na hlavu padlý. Co na tom, že máme výkonnější solární panely, 9 vodních elektráren a systematicky zavádíme biomasu? I když jsme se v tomhle v posledních letech celkem dost pohnuli, tak tady máme jeden problém, celkem podstatnej. Co když zaleze slunko, bude svítit moc, vyschne řeka, přijdou záplavy. Kam tu „čistou energii“ jako chtějí skladovat? Tohle je jediný, s čím jsme zatím nehnuli. S čím oni nehnuli, usmál jsem se.

Dorazil jsem na shromáždění. Bylo tam lidí jak na Václaváku, všichni zaměstnanci. Od holek z recepce a uklízeček přes techniky, inženýry a fyziky až po lidi, kteří sedí v kanclu a buzerujou ostatní – viz můj šéf. Proslov už začal, ale nikdo si nevšiml, že sem dorazil pozdě, protože každej byl otočenej k místu, kde měl zrovna řeč šéf od šéfa – super, takže je tady. Stoupl jsem si do kouta, opřel jsem se, založil si ruce na prsa a poslouchal projevy všech lidí, kteří tady „něco znamenali“.

Když se všichni dostatečně vykecali, přistoupilo se k slavnostnímu odstavení bloku. Všichni se seřadili do zástupů, svěsili hlavy a vyčkávali, než šéfův šéf se slzama v očích dokončí odpočet. Když řekl „nula!“, zablikaly diody na zdech a na chvíli se místnost zatměla, ale okamžitě zase rozsvítila. Temelín je mrtvej, jedeme na „čistou energii“, spokojený, Al Gore?

Viděl jsem nejistotu v tvářích všech lidí, kteří tu se mnou stáli. Všichni věděli, že odstavení Temelína bude problém. Většina z nich byli lidi, kteří tomu rozuměli, proto měli obavy. Já jsem z nich byl asi nejklidnější. Počkal jsem si, až všichni řeknou šéfovu šéfovi (mimochodem, jmenuje se Ryška), jak je konec Temelína zasáhl, a že je jim to strašně líto, a pak odejdou. Když už v místnosti zbývalo posledních pár lidí, vystoupil jsem ze stínu, nadechl se a zamířil k panu Ryškovi. Stoupl jsem si před něj (je o hlavu menší než já, scvrklý starý šedivý mužík, který právě teď nepřekypoval svým obvyklým elánem) a zeptal jsem se ho, jestli by měl čas na slovíčko. Znal mě, protože jsme se jednou potkali na chodbě a já mu poradil kudy jít – prostě to ten den zapomněl. Zvláštní, zapomene cestu do kanceláře v budově, kde pracuje prakticky celej život, ale pamatuje si člověka, kterého nikdy předtím neviděl a který mu ukáže cestu. Vždycky, když jsme se potom potkali v labině, tak se na mě usmál a pozdravil mě. Lidi sou zvláštní.

Stoupli jsme si dál od ostatních a začal jsem mluvit. Řekl jsem mu to, co jste si asi domysleli: „Jo, sem to já, kterej přišel na to, jak zálohovat energii“. Pracoval sem v jaderce ve výzkumáku a – nevím čím to bylo – jednoho dne mě to prostě nepadlo. Impuls. Náhlej impuls, kterej mnou projel jako elektrickej proud a mě se rozsvítilo.

Pan Ryška na mě zespoda zaujatě koukal, oči mu svítily a nevědomky pootevřel pusu. Když jsem domluvil a vysvětlil mu základní princip fungování zálohování, dal hlavu trochu níž, koukal přímo před sebe na stěnu, nemrkal a něco si mumlal. Trochu jsem se bál, že mu přeskočilo. Najednou mě oběma rukama chytl za paže, zmáčkl a vesele zahalekal: „Chlapče, tys na to přišel!“

Ani nevíte, jak jsem byl šťastnej a pyšnej, dostat uznání od tohohle mužíčka pro mě bylo krásnější než cokoliv, co jsem dosud ve svém životě zažil (snad kromě toho osvícenýho momentu prozření, kdy jsem svůj nápad vymyslel). On je totiž kapacita, i když ho někteří berou jako kancelářskou krysu, nemají pravdu. Elektrárnou žil, žije a teď má důvod žít dál, i když jeho elektrárna už není. Bylo to, jako bych dostal Nobelovku… No, popravdě ne, když jsem později Nobelovku fakt dostal, bylo to ještě lepší.

*3*

Asi vás zajímá, jak to dopadlo. Já a pan Ryška jsme zalezli do laboratoří a můj vynález dovedli k dokonalosti. S financema jsme problém neměli, Ryška je pěkně zazobanej chlapík. Konečně po třech letech jsme dosáhli takové dokonalosti, kterou jsme potřebovali, abysme mohli náš projekt představit světu.

Další co vás možná zajímá – fungovalo to? Jasně že jo. Podařilo sem nám rozšířit naši zálohovnu do většiny zemí, kde k něčemu byla a mimo jiné jsme si tím slušně vydělali. Ale předně jsme zachránili lidi před hrozbou toho, že jednoho dne dojde energie. Dali jsme jim jistotu a můžeme se teď spoléhat klidně jenom na vodu, větřík a kytičky. Takže ekologové jásají (no, oni mají řeči pořád, ale je prostě nejde uspokojit), lidi můžou svítit, koukat na televizi, pracovat na počítačích nebo si nechat vyhřívat podlahu.

Ale tuším, co vám vrtá hlavou nejvíc – co sem to vlastně vymyslel? Jak to funguje? Z čeho to je? Na jakém principu to funguje? Zatím to vypadá, že jenom honím machra a nic neumím. V tomhle vás zklamu – to, jak můj vynález funguje, vám neprozradím, na to musí přijít někdo z vás. Do roku 2085 na to máte pár let času, tak zapojte mozky a pomozte lidem a taky té naší skoro-kulaté Zemi. Nikdy sem nenapsal svoje jméno. Můžu být kdokoliv, třeba zrovna ty.