Jak magnet ke štěstí přišel

Poté, kdy byla stanovena mezinárodně uznávaná věková hranice pro mladé osamělé jachtaře toužící obeplout Zemi, přestaly jejich závody s věkem a začaly závody s časem. Lehké katamarany se v bouřích často lámaly, ale ještě o něco častěji lámaly rekordy.

Když patnáctiletá Jadwiga Chrestowa plula v blízkosti Ille Amsterdam v Indickém oceánu, vybuchla na tomto ostrově sopka a zcela zlikvidovala její loď. Dívka se zachránila – ukryla se v jeskyni na ostrově, ale měla zničené veškeré vybavení. Záchranné výpravy nalezly v moři jen úlomky stěžně, takže ji pokládaly za utopenou. Jadwiga se ale nevzdala. Plastová láhev se vzkazem se ale v bezvětří nijak nechtěla vzdálit od pláže ostrova. V posledním zoufalém pokusu k ní připevnila magnet. Láhev se v mírných vlnkách bez proudění stočila podle magnetických silokřivek a pomalu se dala do pohybu. Když se po týdnu toto volání o pomoc dostalo do oblasti obvyklých lodních cest, magnet posloužil podruhé – přitáhl láhev ke sponám rybářské sítě a díky všímavosti námořníků byla Jadwiga zachráněna.

Její nápad inspiroval několik vynálezců a příměs trochy feromagnetického prášku do plastu PET lahví se stala standardem. Třídění plastu se tak stalo jednoduché. Navíc toto opatření pomohlo zbavovat se jednoho z nejobtížnějších odpadů v mořích. Zmagnetované láhve se začaly sdružovat do velkých houfů. Jejich sběr, či spíše jejich odchyt, se díky tomu stal docela lukrativní záležitostí. Začaly totiž vytvářet velké shluky. Stačilo z boku lodi spustit do moře velký plovoucí elektromagnet, kterému se začalo říkat krysař, a odpad zpracovat.

Tady našel svoji inspiraci další, mnohem bizarnější nápad. Tyto láhve jsou totiž navíc – pokud se nedostanou do styku s ostrým předmětem – velmi pevné. Smontovat z nich ponton nebo umělý ostrov bylo poměrně snadné, jen se muselo dodržet několik pravidel. Základním stavebním prvkem byly trojice, z nichž se skládaly šestiúhelníky; ty se potom mohly velmi jednoduše spojovat jak do plochých, tak válcových útvarů. Díky tomu vznikla plovoucí plošina o rozměru dvou čtverečních kilometrů, na počest Julese Verna nazvaná Standard‑Island. Její tvůrci byli přesvědčeni, že se jim podařilo překonat technická rizika, která vedla ke konci jejich vzoru, ale neměli tak úplně pravdu. Moderní Standard‑Island se při plavbě v blízkosti filipínského ostrůvku Karikiki dostal do stojatého mořského vlnění o kritickém kmitočtu a rezonancí se plovoucí ostrov roztrhal na téměř dva tisíce menších dílů. Celé se to obešlo bez lidských obětí, ale od té doby se stavěly z plastů jen vory, jejichž velikost lidem odsouhlasila matka Příroda.