Vítáme Vás v technologickém skanzenu Temelín

„Vítáme vás v techno­logickém skanzenu Temelín,“ zaševelil příjemný dívčí hlas, syntetizovaný přesně tak, aby v mužích vzbudil to, co v nich dřímá od puberty až do důchodového věku, a v ženách vzpomínku na tu noc po stužkovacím večírku, kdy poprvé…

Žena sice nejsem, ale vzpomínku na noc po stužkovacím večírku mi ten hlas vyvolal také. Ale vydrželo mi to jen tak dvacet metrů chodníku, než jsme se zastavili před skulpturou z nerezové oceli, křížence mezi dělovým nábojem a vrtulníkem. „Kaplanova turbína“, tentokrát to byl mužský, trochu nakřáplý hlas. Stručně shrnul pár technických a historických informací o vynálezu, který odstavil mlýnská kola a spoustě měst – třeba takové Plzni – pomohl kdysi k veřejnému osvětlení a k tramvajím. A také o jejím autorovi, profesoru Viktoru Kaplanovi, který přepracoval původní Francisovu turbínu a vytvořil tak základní prvek současných vodních elektráren.

Obešli jsme panel solárních článků – měl asi čtyři ary, tyčil se do výšky. Jak nás ubezpečil náš neviditelný, ale slyšitelný průvodce, aby nahradily jeden temelínský blok, musely by být rozloženy na území tak patnáct krát patnáct kilometrů a s jejich instalací by byla spojena rizika znečištění životního prostředí těžkými kovy v míře, jakou si ani neumíme představit. Jediné místo, kde nakonec nalezly své rozhodující uplatnění, se stal kosmický prostor. Proti původním představám však ne jako základ elektrárenských farem, ale jako bezpečný a spolehlivý zdroj elektřiny pro kosmické stanice na oběžné dráze a pro měsíční základny, kde environmentální rizika byla proti jejich umístění na Zemi minimální.

Za solárním panelem na nás vykoukla větrná elektrárna, ovšem její lopatky vzdorovaly náporu vzdušných mas a ani se nehnuly. „Vážíme si přírody, a tak tohle monstrum spouštíme jen na pár hodin ročně,“ vrátila se k nám naše syntetická průvodkyně. Nad trávníkem se vznášela holomapa okolí Temelína s vyznačeným územím skoro šestisetpadesáti čtverečních kilometrů, které by bylo třeba pro tisícovku megawattů instalovaného výkonu. Vše doplněno továrnou na výrobou vodíku, bez níž by se provoz větrníků vůbec nevyplatil. Co jiného s elektřinou, která nejde zapnout podle potřeby? Zapínat kvůli ní spotřebiče?
Po těchto expozicích jsem byl zvědavý, jak kustod skanzenu vyřešil ukázku biomasy. Zvládl to znamenitě, jen to políčko bylo opravdu miniaturní, ne o moc větší, než byl ten solární panel. „Energetické plodiny by se musely pěstovat v celém budějovickém kraji, aby mohla být v provozu elektrárna s tisícem megawattů instalovaného výkonu,“ šokoval nás milý hlas průvodce. Pomyslel jsem si, co by asi tak jedli místní, jestlipak by místo žaludku měli zástrčku pro elektrický kabel?

Velká skleněná nádoba s lesklým kovem uvnitř vypadala zábavně – ovšem jen do doby, než jsme se dozvěděli, že těch sto kilogramů rtuti, které znázorňovala, prolétne hořáky tisícimegawattové uhelné elektrárny během jediného roku, následované arzénem a docela slušnou dávkou radioaktivity, v uhlí uložené. Ale i topné oleje, mnohem čistší, než uhlí, dokáží naši atmosféru zahlcovat nepříjemnými zplodinami.

Ideály jsou krásná věc. Dokud je nekonfrontujete s realitou. A tak jsem byl docela rád, když jsme na druhé straně temelínského kontajnmentu došli k maketě chvaletického tokamaku. Zkolaudovali jsme ho předloni, a díky němu mohly být se ctí odstaveny Dukovany, Temelín i Prunéřov.