Růže pro Algernon

Mozek většiny lidí pracuje tak na pět procent své kapacity, a jen opravdoví géniové se dostali s výkonem o kousek dál. Když uvážíte, kolik toho vymysleli Albert Einstein nebo Stephen Hawking, jejichž mozky pracovaly na pouhý zlomek své maximální rychlosti, není vám líto těch ztracených nápadů, těch let promarněných čekáním na někoho, kdo dokáže zaměstnat o kousek víc šedé kůry mozkové než obyčejní lidé? Počátkem dvacátých let tohoto století se na tento problém zaměřilo několik výzkumných týmů. Jako vždy, když jsou ve hře peníze a prestiž, práce postupovaly velmi rychle. Doktor Chandrikavashna z harvardské univerzity, podporován farmaceutickými firmami, dokázal – během pouhých pěti let – vyvinout akcelerátor mozkové činnosti. Spící mozek začal pracovat. Chandrikavashna se rozhodl být sám jediným dobrovolníkem, který odzkouší tento preparát. K překvapení všech svých šéfů a sponzorů se rozhodl nepokračovat v lékařských výzkumech, ale pustil se do kybernetiky. S rozšířenou mozkovou kapacitou se brzy propracoval přes téměř třičtvrtě století této vědy a zaměřil se na problém redundance – nadbytečnosti našeho mozku. A vyřešil jej. Tak jako počítače kosmických sond mají své obvody několikanásobně jištěné tak, aby i při poruše stále zvládaly řízení sondy a komunikaci se Zemí, tak i mozek má své „obvody“ mnohonásobně zálohované. Odumírající neurony a jejich synapse vypadnou ze hry a místo nich nastupují jiné, které předtím sloužily třeba k uchovávání vzpomínek nebo dovedností, jako hraní golfu nebo vaření. Pokud ale akcelerovaný mozek zaměstná většinu svých neuronů okamžitými potřebami, vzniká zásadní problém, který zná každý, kdo žije z ruky do úst: kde vzít a nekrást. To ovšem mozek moc nemůže, ten se může jen kanibalizovat. A protože jeho rozhodování o důležitosti neuronů je postaveno na jejich umístění a spojích, nikoliv obsahu, každá oprava zničené oblasti v mozku s sebou nese nečekané a velmi nepříjemné důsledky. Mizejí znalosti o tom, co bylo včera, rozpracované nápady už není možné dokončit. Supergénius se rychle vrací do průměru. Chandrikavashna si toto vše prožil sám na sobě, zažil si svoji hvězdnou chvilku a byl šťastný. A zůstal šťastný i po skončení svého pokusu – protože tenhle osud si vybral sám a nepřipravil ho nikomu jinému. A kdokoliv jiný by asi Nobelovu cenu považoval za cenu útěchy. V roce 1966 vydal Daniel Keyes svoji Růži pro Algernon, příběh, který byl pouhou fantazií. Chandrikavashna prožíval tytéž pocity, jako Charlie, hrdina této povídky. Když pokus skončil, Chandrikavashna koupil kytici šedesáti dvou růží a donesl je na Keyesův hrob. Jednu růži za každý rok, který dělil tak pravdivou fikci od skutečnosti…