Jabloně na Marsu

Když v roce 2024 přistáli první lidé na Marsu, byla to Rudá planeta, jejíž barva připomínala boha války, po kterém je pojmenována. S minimální atmosférou a teplotami hluboko pod zvyklostmi naší matičky Země byla tehdy jen zajímavým objektem vědeckého bádání.

Už první expedice na Marsu založila něco jako průmysl. Bylo nemyslitelné, aby se do omezené nosnosti raket vešlo vše, co lidé k trvalé přítomnosti (slovo pobyt by bylo v této souvislosti spíše výsměchem) potřebovali, proto po energeticky velmi úsporné trase již před jejich odletem vyrazil frachťák naplněný technologiemi vybranými podle zásady „lépe naučit rybařit, než darovat rybu“.
První návštěvníci Marsu si pak už jen z parkovací dráhy stáhli k sobě malou továrničku na zpracování surovin, pár automatických strojů a terabajty dat popisujících výrobu nejrůznějších produktů od dílců pro stavbu základny až po traktory, sluneční elektrárnu či vodárnu. Stačilo půl roku a první továrna vyrobila – vedle komplexu základny – také svůj duplikát, a tak se mohlo osídlení Marsu rozšířit o další transporty vědců i techniků.
To už ale také byly připraveny nové technologie a hlavně byly připraveny výrobní postupy pro zařízení a stroje přizpůsobené možnostem Marsu. Z frachťákové dopravy se dokonce brzy stala rutinní záležitost, na poměry kosmonautiky dokonce sériová – a tedy levná, cenově srovnatelná s výpravami na Měsíc. Jen, pravda, se kvůli bouřlivému rozvoji na míru šitých postupů muselo počítat s tím, že než zásilka dorazí, bude její obsah už poněkud zastaralý.
Produkce marsovského průmyslu rostla spíše exponenciálně než lineárně a výhodou bylo, že si s některými postupy pro ochranu životního prostředí na Marsu nemuseli projektanti lámat hlavu tolik jako na Zemi. Především díky tomu, že „odpadem“ z nich byly plyny přibližně odpovídající složení marsovské atmosféry – tedy pětadevadesátiprocentní kysličník uhličitý, a že tedy nehrozilo narušení její rovnováhy.
Dobývání surovin ale odkrylo vrstvu podpovrchového ledu a sluneční záření, byť slabé, stačilo k tomu, aby se z této bahnité směsky uvolňovaly plyny přiživující jinak velmi chudou atmosféru planety. Skleníkový efekt dál posílil odtávání polárních čepiček – a během několika let tak došlo k podstatnému zvýšení teplot. Zatímco před sto lety vědci na Marsu naměřili nejnižší teploty okolo -140 stupňů Celsia, již pátý rok osídlení se tato hranice posunula na pozemsky přijatelném mínus padesát a dnes, po dalších dvaceti letech, se teplotní rozdíly stabilizovaly na rozpětí přijatelném pro život.
Atmosféra samozřejmě stále nepřeje dýchání, ale obnovené vodní toky a jezera začínají naznačovat, že sen Raye Bradburyho o sázení jabloní na Marsu nebyl až tak fantastický.